Sternova zpráva

Sternova zpráva je ekonomickou analýzou dopadů klimatických změn a nákladů a přínosů opatření na snížení emisí skleníkových plynů z roku 2006. Ukazuje, že přínosy silných a včasných opatření výrazně převyšují jejich náklady a ignorování klimatických změn povede ke snížení hospodářského růstu. Zpráva doporučuje investovat do opatření na snížení emisí cca 1 % HDP ročně, tedy podstatně méně než odhadované náklady na adaptaci a škody na hospodářství, pokud k radikálnímu snížení emisí nedojde. (Odhady nákladů na adaptaci a škody při scénáři business-as-usual jsou 5–20 % celosvětového HDP). Zpráva se dále zaměřuje na nejúčinnější opatření pro snížení emisí skleníkových plynů.

Hlavní závěry

Okamžitá a účinná opatření na zmírnění klimatických změn se z ekonomického pohledu jednoznačně vyplatí. Z dlouhodobého pohledu se jedná o strategii umožňující budoucí hospodářský růst a při vhodném provedení nebude omezovat růstové ambice rozvojových, ale ani rozvinutých zemí. Odhadovaná cena dopadů klimatických změn, pokud emise radikálně nesnížíme, je v rozsahu 5–20 % každoročního celosvětového HDP (hrubého domácího produktu), oproti tomu náklady na snížení emisí skleníkových plynů jsou přibližně 1 % HDP. Čím dříve potřebná opatření přijmeme, tím levnější bude jejich cena.

Shrnutí

Pokud nebudeme jednat, skleníkové plyny v atmosféře mohou na konci století dosáhnout trojnásobného množství oproti předindustriálnímu období (kdy byla 280 ppm ). Teplota by v takovém případě narostla o více než 5 °C v celosvětovém průměru, což znamená více než 10 °C na mnoha místech na severní polokouli. Takové oteplení by mělo dramatické dopady na civilizaci: roztání ledovců by ohrozilo šestinu populace nedostatkem pitné vody, došlo by k výraznému poklesu výnosů v zemědělství a zvýšená mořská hladina by každoročně ohrožovala povodněmi až stovky milionů osob, kteří dnes žijí mimo záplavová území. Při současném vývoji mohou jen škody způsobené extrémními výkyvy počasí stát 0,5–1 % HDP již v polovině tohoto století a následně dále narůstat.

  • Analýza nákladů způsobených klimatickými změnami
    Klimatické změny (bez přijatých opatření na Mitigace ) povedou k nákladům v hodnotě nejméně 5 % celosvětového a každoročního HDP. (v sekci Předpoklady a metodologie níže je přesnější popis, co to znamená). Zároveň zpráva upozorňuje, že se jedná o konzervativní odhad. Při zohlednění “netržních” nákladů (dopady na lidské zdraví a životní prostředí) a zpětných vazeb v klimatickém systému dochází zpráva k hornímu odhadu 20 % celosvětového HDP na řešení dopadů a škod. Celkový dopad klimatických změn bez opatření na jejich zmírnění lze tedy srovnat s dlouhodobým snížením spotřeby o 5–20 %.

  • Analýza nákladů na snížení emisí skleníkových plynů
    Odhadované náklady na stabilizaci emisí v atmosféře na úrovni 500–550 ppm CO2eq odpovídají přibližně 1 % celosvětového HDP ročně. Tato cena je vysoká, avšak přijatelná a nepředstavuje ohrožení budoucího hospodářského růstu, na rozdíl od nezmírněných klimatických změn. Zpráva připouští, že stabilizace na úrovni 450 ppm CO2eq by byla výrazně nákladnější a může již být mimo náš dosah (překročení této úrovně znamená, že oteplení s velkou pravděpodobností přesáhne 2 °C).

  • Účinná politická opatření na snížení emisí
    Klíčovou roli hrají tři oblasti: zpoplatnění emisí, podpora vývoje efektivnějších a nízkouhlíkových technologií a odstranění překážek ke změně chování spotřebitelů.
    • Zpoplatnění emisí: Z ekonomického pohledu jsou emise skleníkových plynů externalitou – jejich producenti nenesou plné náklady svého jednání, avšak převádí tuto cenu na společnost. Zpoplatnění emisí přenáší tuto cenu zpět na producenty, kteří tak mají pobídku snížit své emise a investovat do nových, čistších technologií. Z ekonomického pohledu je nejefektivnější mezinárodně jednotná cena za uhlíkové emise – snížení emisí bude probíhat tam, kde je lze realizovat nejlevněji.
    • Podpora vývoje efektivnějších a nízkouhlíkových technologií: Soukromý sektor je hlavním aktérem při výzkumu a vývoji nových technologií, vlády však mohou tento proces facilitovat a přispět k rychlejšímu rozšíření inovací.
    • Odstranění překážek ke změně chování: V některých případech může adaptaci efektivních technologií bránit nedostatek spolehlivých informací, transakční náklady nebo setrvačnost organizací a jednotlivců. Vhodné regulační nástroje mohou tyto překážky odstranit (příkladem jsou standardy pro budovy a elektrické spotřebiče).
    • Adaptace na klimatické změny v mnoha případech probíhá samovolně, neboť jednotlivci a firmy ve svém rozhodování zohledňují měnící se tržní podmínky i životní prostředí. Vlády však mohou přispívat k plánování v delších časových horizontech, například poskytováním kvalitních predikcí změn, přípravou na extrémní výkyvy v počasí a ochranou přírodních zdrojů.
  • Mezinárodní spolupráce je nezbytná
    Koordinovaná mezinárodní akce je stěžejní pro zmírnění klimatických změn a zvyšuje efektivity přijatých opatření. Globální klima je veřejným statkem, jehož kvalita záleží na součinnosti všech zemí, zároveň však každá jednotlivá země má sama o sobě jen malý dopad. Některé země tak mohou být v pokušení přenést odpovědnost za snižování emisí na ostatní země. Rámcová úmluva OSN o změně klimatu představuje platformu pro mezinárodní koordinaci. Cena za snížení emisí skleníkových plynů je mnohonásobně nižší než celospolečenské náklady dopadů nezmírněných klimatických změn, avšak odkládání účinné akce a přijetí potřebných opatření zvyšuje jejich cenu. Soukromý sektor se může stát hlavním aktérem změny při odstranění tržních selhání a vhodném nastavení pobídek. Klíčová je spolupráce na mnoha úrovních: mezi vládou, soukromým sektorem i občanskou společností v rámci jednotlivých zemí, ale také na globální úrovni při koordinaci všech zemí k dosažení společného cíle.

Předpoklady a metodologie

Zpráva vychází z modelů klimatických změn publikovaných ve zprávách Mezivládního panelu pro změny klimatu ( IPCC ) a v dalších vědeckých publikacích. Zdůrazňuje, že vědecké závěry o změnách klimatu jsou spolehlivé, zároveň však není možné předpovědět s jistotou, kdy a jakým způsobem se dopady projeví. Proto tým modeloval nejistotu a rizika pomocí moderních ekonomických nástrojů a porovnal odhady nákladů založené na různých metodologických postupech.

Dopady klimatických změn a náklady na mitigaci jsou odlišně rozloženy v čase. Pro srovnání nákladů v různých obdobích studie používá diskontování založené na mezním užitku spotřeby a vychází z následujících předpokladů:

  • Celosvětové HDP lze přepočíst na užitek na osobu, výpočty následně porovnávají celkový užitek v jednotlivých scénářích.
  • Užitek budoucích generací má stejnou váhu jako užitek současné generace (váha užitku budoucích generací se snižuje jen velice mírně).
  • V bohatších společnostech přinese určité zvýšení HDP relativně nižší zvýšení užitku v porovnání s chudšími společnostmi (zjednodušeně, je-li společnost dvakrát více bohatá, každý dodatečný dolar přinese poloviční užitek; společnost zde znamená jak různé regiony, tak různé generace v čase).
  • Uvažovaný horizont dopadů klimatických změn je do roku 2200.
  • Předpoklady studie o růstu HDP společně s agregací založenou na užitku jsou přibližně srovnatelné s prostým agregováním HDP s běžným diskontním faktorem 1,4 %.

Nejmírnější odhad ceny dopadů klimatických změn ve výši 5 % HDP tedy znamená, že celkový užitek při nezmírněných klimatických změnách bude srovnatelný s užitkem, ke kterému by vedlo trvalé snížení celosvětového HDP v každém roce vždy o 5 % předpokládané hodnoty HDP.

Zpráva porovnává cenu mitigace a dopadů změn pro cílovou hladinu emisí v atmosféře 550 ppm. Tato hodnota je určitým kompromisem mezi nižší hladinou emisí 450 ppm, která by předešla většině negativních dopadů změn, avšak již není reálně dosažitelná, a vyššími hodnotami emisí v atmosféře, které by sice byly levnější z pohledu mitigace, avšak náklady klimatických změn by byly výrazně vyšší a lze je jen obtížněji předvídat. Při cílové hladině 550 ppm studie také porovnává různé scénáře k dosažení tohoto cíle, lišící se rychlostí přijatých opatření. Čím dříve budou opatření přijata, tím méně prudké snižování bude potřeba.

Studie používá tři metody pro odhad ekonomických dopadů klimatických změn a nákladů na jejich mitigaci:

  • Dílčí analýzy: Metody posuzující skutečný dopad klimatických změn na jednotlivé oblasti hospodářství, lidského života a na prostředí. Cena mitigace je podobně odhadnuta na základě cen různých technologií a strategií ke snížení emisí.
  • Komplexní ekonomické modely: Integrované modely pro odhadnutí celkových ekonomických nákladů klimatických změn a makroekonomické modely popisující náklady a efekty přechodu globální ekonomiky na nízkouhlíkovou.
  • Porovnáním mezních nákladů: Odhadnutím společenských nákladů způsobených každou další emitovanou tunou CO2eq a porovnáním s náklady na snížení emisí právě o 1 tunu CO2eq.

Tyto tři odlišné metody dochází k obdobným závěrům, výnosy okamžitých a účinných opatření na snížení emisí jednoznačně převyšují jejich náklady.

Poznámky o zpracovateli

Lord Nicholas Stern je britský ekonom a akademik. Zprávu vypracoval tým britského ministerstva financí pod jeho vedením na zakázku britské vlády v letech 2005–2006. Při přípravě studie členové týmu navštívili mnoho institucí a zemí, například Brazílii, Kanadu, Čínu, Evropskou komisi, Indii, Japonsko, Rusko, Jihoafrickou republiku, USA a různé evropské země. Práce na studii také zahrnovala četné konzultace s ekonomy a dalšími vědci, politiky, zástupci byznysu i neziskové sféry.