Jak zmírnit dopady klimatické změny

Shrnutí

Pokud nebudou přijata efektivní opatření pro mitigaci klimatické změny, globální teplota se do roku 2100 zvýší přibližně o 4 °C v porovnání s předindustriální érou. Emise skleníkových plynů představují externality na národní i globální úrovni – producenti skleníkových plynů a státy s vyššími emisemi způsobují ostatním dodatečné náklady v podobě klimatické změny, za které však nemusí platit. Opatření na národní úrovni přenáší náklady klimatické změny zpět na firmy vypouštějící skleníkové plyny, tím narovnávají tržní prostředí a poskytují firmám i domácnostem pobídky k úspoře energií či k přechodu na čistší technologie. Žádná země však nemůže problém klimatických změn vyřešit sama a mezinárodní spolupráce je nezbytná, aby všechny země přijaly potřebná opatření a nepřenášely svůj díl odpovědnosti na ostatní státy.

Fiskální opatření pro mitigaci

Studie představuje čtyři základní rozpočtová opatření pro mitigaci klimatických změn a porovnává účinnost na základě různých hledisek.

• Uhlíková daň: daňové zatížení producentů fosilních paliv podle celkového obsahu uhlíku.
• Obchodování s emisními povolenkami: firmy mohou emitovat skleníkové plyny, pouze pokud mají povolenky v odpovídající výši emisí. Celkové množství emisních povolenek je stanoveno vládou a firmy s nimi následně volně obchodují.
• Poplatky a příspěvky: produkty a aktivity s nadprůměrnými emisemi jsou zatíženy poplatkem, oproti tomu produkty a aktivity s podprůměrnými emisemi obdrží příspěvek. Opatření je zpravidla příjmově neutrální.
• Regulace: například standardy pro emise motorových vozidel a pro účinnost elektrických spotřebičů nebo minimální zastoupení obnovitelných zdrojů v energetice.

Na základě srovnání posuzovaných kritérií je nejefektivnějším fiskálním opatřením uhlíková daň. Zatížením producentů fosilních paliv se opatření promítá do široké škály lidských činností, ve kterých motivuje k využívání čistších technologií a produktů. Například zvýšení cen pohonných hmot povede ke zvýhodnění lokálních producentů, dražší elektřina z uhlí motivuje k využívání šetrnějších spotřebičů a k přechodu na obnovitelné zdroje. Uhlíková daň je tržním nástrojem, neboť zahrnuje část celospolečenských nákladů způsobených producenty skleníkových plynů zpět do cen a ponechává rozhodování o způsobu snížení emisí na firmách a domácnostech. Pokud je definována budoucí výše uhlíkové daně, jsou ceny předvídatelné a poskytují stabilní prostředí pro firmy. Důsledkem uhlíkové daně může být znatelný nárůst cen energií a dalších produktů a služeb (např. paliv a následně dopravy), proto je vhodné použít část dodatečných příjmů pro zmírnění tohoto dopadu na nízkopříjmové skupiny a nejvíce postižené regiony. Implementace uhlíkové daně je také snadná z administrativního pohledu, lze využít existující infrastrukturu pro výběr daní.

Systémy pro obchodování s emisními povolenkami jsou téměř srovnatelně účinné jako uhlíková daň, zejména pokud jsou doplněny o minimální a maximální cenu emisních povolenek. Umožňují cílit na konkrétní celkové množství emisí (neboť je určené počtem vydaných povolenek), avšak vyžadují navýšení administrativních kapacit pro implementaci a monitorování obchodního systému.

Regulační přístup nebo zavedení systému poplatků a příspěvků jsou v porovnání s cenovými mechanismy přibližně o třetinu méně efektivní. Přesto i tyto méně účinné nástroje jsou výrazně lepší než nepřijmout žádná opatření.

Mezinárodní spolupráce

Přijetí mitigačních opatření vyžaduje koordinaci na globální úrovni, protože:

• Jednotlivé země preferují nižší uhlíkovou daň na svém území pro zachování konkurenceschopnosti firem. Zároveň každá země má z navýšení vlastní uhlíkové daně pouze omezený přínos, neboť se jedná o globální jev.
• Neexistuje jednotný a transparentní způsob měření mitigačních cílů jednotlivých zemí. Některé země usilují o nižší emise, jiné své cíle definují pomocí podílu čisté energie nebo emisní intenzitou ekonomiky (množství emisí potřebných k vyprodukování určitého HDP).
• Větší potenciál ke snížení emisí je především ve velkých, rychle se rozvíjejících tržních ekonomikách, zpravidla založených na uhlí.

Globální spolupráce podpoří přijetí odpovědnosti za zmírnění klimatických změn všemi zeměmi a také může podpořit sjednocení mitigačních cílů a způsobů jejich měření. Z mezinárodního pohledu je velice efektivním opatřením zavedení jednotné minimální výše uhlíkové daně, případně doplněné o dodatečnou finanční či technologickou podporu pro rozvíjející se země.

Společenská přijatelnost mitigačních opatření

Některé skupiny obyvatel a průmyslová odvětví mohou být mitigačními opatřeními zasažené více, proto mohou oponovat jejich přijetí. Zkušenost se zaváděním opatření poukazuje na několik důležitých předpokladů úspěšné implementace:

• Jasná trajektorie zvyšování uhlíkové daně zakotvená v legislativě poskytuje srozumitelné a stabilní prostředí.
• Konzultace se zapojenými skupinami a s veřejností, doplněná o komunikační kampaň založenou na faktech a případně vysvětlující určitá neporozumění či mylná očekávání.
• Transparentní a prospěšné využití nových rozpočtových příjmů.
• Cílená podpora domácností a regionů, které jsou nejvíce zasažené daným opatřením.

Příjem z uhlíkové daně v zemích G20 je v roce 2030 odhadovaný na 1,5 % HDP. Ačkoli je možné tyto prostředky rozdělit zpět rovnoměrně mezi občany jako jednorázovou dividendu, jiná využití mohou dosáhnout vyšší ekonomické efektivity, a tak vést k nižší celkové ceně zmírnění klimatické změny. Například použití jedné čtvrtiny prostředků na podporu nízkopříjmových skupin a zbylou část využít ke snížení daně z příjmu by vedlo k podpoře hospodářské aktivity a k vyšší zaměstnanosti, tím by se odhadovaná cena mitigace snížila na $20/t CO₂ (oproti předpokládaným $75/t CO₂ při rozdělení příjmů v podobě univerzální dividendy a s uhlíkovou daní ve výši $50/t CO₂).

Podpora investic do čistých technologií

Investice do nízkouhlíkových technologií mohou být i při uhlíkové dani stále nízké kvůli tržním selháním a setrvačnosti některých odvětví. Vlády zde mají prostor pro navýšení investic do výzkumu a vývoje a pro podporu rozšíření nových technologií, které mohou mít celospolečenský přínos.

Závěr

Vládní politika a fiskální nástroje mají zásadní roli při zmírňování klimatické změny na úrovni jednotlivých států. Ministři financí mohou vhodným nastavením daní a dalšími rozpočtovými opatřeními vytvořit mitigační strategii, která bude ekonomicky efektivní a společensky a politicky přijatelná. Je nezbytné k situaci přistupovat koncepčně, plánovat v dlouhodobém horizontu a zohlednit dopad strategie na různé skupiny. Koordinace na mezinárodní úrovni zvyšuje účinnost mitigačních opatření, umožňuje zachování konkurenceschopnosti jednotlivých ekonomik a přispívá k šíření příkladů dobré praxe.

Poznámky o zpracovateli

Mezinárodní měnový fond je mezinárodní organizace, která si klade za cíl globální měnovou spolupráci, zajišťování finanční stability, podporu mezinárodního obchodu a udržitelný ekonomický růst. Autorský tým z Mezinárodního měnového fondu studii při přípravě konzultoval s dalšími výzkumníky ze Světové banky, z různých univerzit a dalších institucí.