Cesta k nízkouhlíkové společnosti

Cesta k nízkouhlíkové společnosti

Hledáme cestu k dosažení stavu, kdy většina lidí na planetě bude žít spokojený život a přitom společnost jako celek bude mít v podstatě nulové emise skleníkových plynů. Jakou roli v tom mohou sehrát jednotlivé části společnosti?

Obsah

K čemu je tato mapa a jak s ní pracovat?

V obecné rovině může posloužit k zamyšlení nad společností jako celkem, nad jednotlivými částmi, které ji tvoří, a nad tím, jak se navzájem mezi sebou ovlivňují. Nebo je možné ji vztáhnout na určité téma z jedné z těchto oblastí a zkoumat, jakým způsobem se toto téma promítá do celého systému – jaký dopad měl například vynález parního stroje (technologie) na média, infrastrukturu, vzdělávání, zákony, komunity atd.?

Podobně lze s pomocí této mapy komplexněji přemýšlet také o klimatické změně – co všechno znamená tato změna pro současnou společnost? A chceme-li dospět k nízkouhlíkové budoucnosti, což je pro zastavení globálního oteplování nutné, jaký dopad budou mít jednotlivé změny na místní komunity, na svět byznysu, na systém vzdělávání? Jakou infrastrukturu k tomu potřebujeme a jak se musí změnit zákony?

Cílem tohoto textu je prostřednictvím těchto a dalších otázek inspirovat k širšímu pohledu na klimatickou změnu – nestačí ji totiž pouze vědecky popsat nebo najít vhodné technologické řešení. Společnost je jako složitý organismus, v němž jsou jednotlivé buňky natolik funkčně specializované, že se bez vzájemné spolupráce neobejdou a celek bez ní není schopen přežít. A protože každý člověk je jednou takovou buňkou, která má svou důležitou úlohu, lze se při čtení tohoto textu ptát, co všechno jsme vlastně schopni ze své pozice či role ovlivnit a jakým způsobem můžeme k této transformaci v nízkouhlíkovou společnost přispět. A to nejen svou individuální spotřebitelskou uhlíkovou stopou, ale například i díky vazbám oblasti, v níž působíme, na další části celého systému. Cesta k nízkouhlíkové společnosti totiž spíše než jedno „velké“ řešení předpokládá spoustu malých kroků v mnoha různých oblastech.

Dnešní společnost

Potenciál vybraných způsobů snížení emisí v ČR

Srovnání jakou část emisí mohou v tuto chvíli ovlivnit lidé radikální změnou své spotřeby a jakou část emisí může ovlivnit stát systémovými změnami. Nejvyšší potenciál má změna energetického mixu, skrze odstavování hnědouhelných elektráren a nahrazování zdroji energie s nižší emisní intenzitou.

V současnosti lidstvo spotřebovává ohromné množství fosilních paliv i dalších materiálů a vytváří přitom miliony tun skleníkových plynů, plastových i jiných odpadů. Zároveň využívá krajinu způsobem, který ji pro další generace zanechává ve vyčerpaném stavu. Vysokou ekologickou stopu1 mají především lidé v bohatých zemích – naproti tomu většina z více než 7 miliard obyvatel světa žije v Africe nebo v jižní a východní Asii poměrně chudým životem a jako jednotlivci zatěžují životní prostředí jen minimálně.

Ukazuje se, že růst životní úrovně snižuje porodnost a je pravděpodobně jediným etickým způsobem, jak zabránit katastrofálnímu přelidnění planety. Stojíme tedy nejen před nelehkou otázkou jak na jedné straně snížit ekologickou stopu v bohatých zemích a na straně druhé umožnit dosud chudým zemím rozvoj, který současně povede ke snižování množství emisí a odpadů.

Když se zaměříme pouze na otázku zmírnění dopadů klimatické změny, můžeme v zásadě říci, že hledáme cestu k dosažení stavu, kdy většina lidí na planetě bude žít spokojený život a přitom společnost jako celek bude mít v podstatě nulové emise skleníkových plynů.

Taková změna vyžaduje především dekarbonizaci energetiky (tedy přestat energii vyrábět spalováním fosilních paliv), dekarbonizaci dopravy a snížení emisí vznikajících při produkci potravin. Zároveň bude potřeba zlepšit ochranu krajiny a zastavit odlesňování, protože lesy pomáhají skleníkové plyny z atmosféry odčerpávat. Většina technologií, které k takové změně budou potřeba, je už dnes dostupná. Avšak jestli (a do jaké míry) se taková transformace uskuteční, záleží také na tom, nakolik budeme schopni sami sebe vnímat jako součást společnosti a budeme si vědomi provázaností jednotlivých částí tohoto celku – tak jak je představuje mapa v úvodu i následující text.

Potřebné změny k nízkouhlíkové společnosti

Média

Úkolem médií by nemělo být pouze informovat ve smyslu přinášet novinky, ale také zprostředkovávat základní fakta, která pomohou lidem lépe porozumět okolnímu světu. Měla by tedy vlastně vzdělávat – aktualizovat informace, které se dospělí učili o světě, když ještě byli dětmi. Kromě své sdělovací funkce média také zásadně ovlivňují celospolečenské nálady a narativy (příběhy o tom, kdo jako skupina jsme, co je pro nás důležité a jak se vztahujeme ke světu kolem sebe), což může vést ke změnám ve společnosti, a nebo naopak tyto změny blokovat.

Z hlediska klimatické změny je především potřeba, aby média přinášela relevantní data (nikoli pouze zprávy o extrémním počasí či teplotních rekordech) a pomáhala veřejnosti, ale i politikům, firmám a organizacím se v tomto tématu zorientovat a přistupovat k němu věcně a konstruktivně.

Věda

Hlavní úkol vědy spočívá v prohlubování poznání. Z hlediska klimatu to bylo v minulosti zejména zkoumání příčin a dynamiky klimatické změny a jejích důsledků pro jednotlivé ekosystémy a civilizaci. V budoucnosti sehraje věda zásadní roli především při výzkumu technologií potřebných k tomu, abychom klimatickou změnu zvládli – kromě toho by však vědci měli také aktivně (a srozumitelně) sdělovat své poznatky zbývající části společnosti, vyvracet mýty a napomáhat tomu, aby se rozhodování na různých úrovních (od individuální až po celospolečenskou) co nejvíce opíralo o data, která máme k dispozici.

Vzdělávání

Vzdělávání by mělo připravit člověka na život ve společnosti a pomoci mu zorientovat se ve světě, aby v něm dokázal dobře fungovat. A protože svět se za posledních 100 let významně proměnil, je potřeba, aby tomu odpovídala i náplň a styl výuky a také dovednosti, jejichž osvojení má škola napomáhat. Jinými slovy potřebujeme vzdělávání, které bude dostatečně dynamické, aby dokázalo reagovat na změny a vývoj a připravilo mladé lidi na svět, který je složitější a mění se mnohem rychleji než kdykoli dříve. Na svět, v němž má společně žít 9–10 miliard lidí, na svět, ve kterém člověk získal moc ničit svoje životní prostředí odpady a těžbou, toxickými látkami nebo vypouštěním skleníkových plynů.

Pokud si mladá generace odnese ze školy konkrétní a nezkreslenou představu o příčinách klimatické krize a dalších civilizačních výzev a bude vědět o řešeních, která je možné použít, bude pro ni mnohem snazší navázat na kroky generace předchozí (či je vhodně revidovat) a tyto komplexní problémy úspěšně zvládnout.

Technologie

Technologie jsou pro pokrok společnosti a její změny zásadní dlouhodobě – v posledních desetiletích vzpomeňme například internet a co všechno jeho zavedení znamenalo. Nicméně rozmach technologií může být také jednou z příčin krize: například rozšíření uhelných elektráren a spalovacích motorů se významně podílelo na současných změnách klimatu.

V posledních desetiletích však udělaly velký pokrok i technologie, které mohou pomoci klimatickou změnu zastavit: výroba elektřiny z větru a slunce je dnes výrazně efektivnější a levnější než dříve, objevují se prototypy technologií sloužících k zachycování oxidu uhličitého z atmosféry, elektroauta mohou významně pomoci s dekarbonizací dopravy atd. Na utváření světa, v němž jako společnost budeme žít, budou zkrátka mít technologie velmi důležitý podíl.

Na druhé straně nás zřejmě nečekají ani žádné průlomové objevy, jež by dávaly důvod k optimismu, že klimatickou změnu snadno vyřeší do roku 2050 nějaký technologický zázrak. Například domy se možná budou stavět ještě úspornější než dosud, ale pořád to budou domy, na které bude potřeba stavební materiál (třeba cement, při jehož výrobě vzniká velké množství emisí) a ani stavební postupy se nejspíš radikálně nezmění. Většinu technologií potřebných k nízkouhlíkové společnosti ostatně máme už dnes – buď je známe, nebo jsou ve stadiu časných osvojitelů (early adopters). (Viz podrobnější analýza IEA 2)

Infrastruktura

Infrastrukturu mnohdy vnímáme jako cosi samozřejmého, co je nám jednoduše k dispozici – ve skutečnosti však vybudování tohoto zázemí umožňujícího další aktivity zpravidla vyžaduje hodně času a nemalé prostředky. Dobrým příkladem mohou být silnice nebo železnice, ale ani internet se neobejde bez velkého technického zázemí, které se neobjeví ze dne na den. Proto když se v souvislosti s klimatickou změnou mluví o elektromobilitě, znamená to také například vybudovat síť dobíjecích stanic. A z hlediska snížení emisí je pak možná ještě významnější kvalita a dostupnost hromadné dopravy (např. rychlovlaky mohou na vzdálenosti 500 – 1000 km do velké míry nahradit letadla, neobejdou se však bez sítě rychlostních koridorů).

Fungující infrastruktura je zásadní i pro zvládání dopadů klimatické změny: dobře propojená vodovodní síť umožní dodávky vody i v případě dlouhodobého sucha. Hráze, poldry a vsakovací místa zase pomáhají zmírňovat následky povodní. Zeleň ve městech a vhodné uspořádání ulic či zelených střech umožňuje lépe zvládat vlny veder v přehřívajících se městech.

Politika

Původním smyslem politiky je sloužit péči o společné (řecké slovo polis znamená „obec“). V dřívějších dobách se rozhodování odehrávalo spíše na lokální a regionální úrovni, v souvislosti se změnou klimatu a dalšími výzvami, jimž naše civilizace čelí, dnes stále více vystupuje do popředí také globální rozměr politiky – společnými silami pečovat o tento svět. Zastavení klimatické změny vyžaduje mezinárodní spolupráci: sjednotit zákony a uzavřít smlouvy či dohody, které státům umožní postupovat společně. Přitom je potřeba brát v potaz i otázku férovosti a solidarity – ne všechny země jsou stejně rozvinuté, aby se mohly rychle transformovat na nízkouhlíkovou ekonomiku, a o to větší podíl na společném úsilí by měly mít státy vyspělé. Totéž platí i o jednotlivých sektorech ekonomiky – ani zde není dekarbonizace pro všechny stejně snadná. Nejde však donekonečna čekat na něčí záruky nebo argumentovat tím, že se stejně vyskytnou černí pasažéři, kteří budou emise vypouštět dál, takže nemá smysl dělat nic.

Z hlediska klimatické změny hraje nicméně důležitou roli také lokální politika, která může usnadňovat (či naopak komplikovat) použití některých nízkouhlíkových technologií. Podpora místních projektů nebo zemědělství může prospět životnímu prostředí i komunitě v daném regionu a zmírňovat dopady, které na ně klimatická změna má, a stejně tak být dílčím (ale důležitým) příspěvkem k mitigaci klimatické změny jako takové.

Legislativa

Hlavní role legislativy – opět od lokální úrovně až po mezinárodní – spočívá v prosazování a vynucování (předpisy) a regulaci (normy, zákazy). Bez přijetí celosvětově uznávaných zákonů stanovujících, že fosilní paliva musí zůstat v zemi, lze jen těžko očekávat, že se tak skutečně stane. Kromě obecných dohod a deklarací (jako je např. Pařížská dohoda z roku 2015) je však potřeba také připravit funkční nástroje, jež budou signatáře nutit závazky skutečně dodržovat, a stanovit podrobný plán, který k nízkouhlíkové či bezuhlíkové společnosti povede. Mezi již používané nástroje nadnárodní regulace patří například systémy emisních povolenek či uhlíkové daně, které firmám a korporacím zvyšují náklady a nutí je přemýšlet nad ekonomickou výhodností využívání fosilních paliv a investicemi do ekologičtějších řešení.

Byznys

Firmy, startupy a korporace jsou důležitými hráči nejen kvůli ekologické stopě, ale také proto, že mohou lidem zprostředkovávat práci, která přináší obživu a smysl. Kromě toho umožňují rozšiřování technologií, spolupodílí se na budování infrastruktury a především vytvářejí produkty a služby, které pak v roli spotřebitelů využívají další lidé. V chování firem hraje vždy důležitou roli zisk, je ale potřeba, aby nebyl jediným měřítkem úspěchu a aby skrze přímé tržní regulace, fiskální nástroje (cílené zdanění určitých produktů, např. uhlíková daň či emisní povolenky), ale i poptávku zákazníků firmy směřovaly k takovým výrobkům a službám, které budou mít nízkou ekologickou stopu.

Finance

Ve finančním světě hrají zásadní roli banky, a to nejen pro občany, ale i v oblasti inovací a byznysu (investice a rozjezd nového podnikání), což je důležité také z hlediska klimatické změny – jako možná podpora „zelenějších“ technologií. Zároveň jsou banky schopny vyvinout nepřímý tlak na snížení investic do sektorů znečišťujících životní prostředí (tzv. divestment) a objevují se i pokusy finančních institucí o definici udržitelného financování – příkladem může být třeba ESG (Environmental, Social and Corporate Governance).

V souvislosti se změnou klimatu se dnes hledají také nové růstové modely, které vedle hospodářského růstu zahrnují i další aspekty, jako je kvalita života, ochrana životního prostředí či příjmová rovnost. Jedním z těchto modelů je např. zelený růst (green growth), tedy ekonomický růst, při kterém nedochází k ničení přírody a vyčerpávání neobnovitelných zdrojů.

Komunity

V komunitách se sdružujeme, abychom pečovali o společné (např. občanské spolky), abychom se sešli s lidmi podobných zájmů či hodnot (na fotbale, u piva, na meditaci) nebo abychom spolu na něčem pracovali (např. pracovní komunity sdružené kolem nějakého projektu). Vedle toho komunity umožňují také určitou nekomerční formu péče o sebe sama a rozvíjení empatie a citlivosti k potřebám jiných lidí i skupiny jako celku. Důležitou roli hrají rovněž v utváření identity (kam patřím) a kultury (k jakým hodnotám, vizím, společenským normám a narativům se hlásím).

Z hlediska klimatické změny je existence fungujících komunit klíčová jak lokálně, např. pro podporu místního zemědělství a další produkce, tak globálně – kvůli spolupráci při péči o společné, což je v tomto případě celá planeta. Je pravděpodobné, že zdravě fungující komunita s velkou mírou empatie zaměřené dovnitř bude umět lépe naslouchat také k potřebám jiných skupin a dokáže s nimi navázat empatický a konstruktivní dialog. Své lokální aktivity bude díky tomu schopna vidět v kontextu celku a jako součást společného záměru zvládnout výzvu, kterou klimatická změna představuje.

Kultura

Kulturou jsou zde myšleny především sdílené vize, hodnoty, normy a narativy (tedy příběhy, skrze které chápeme okolní svět). Když se ohlédneme do 20. století, vidíme, že kapitalismus, komunismus i nacismus měly každý své vlastní příběhy, normy a vize. Také současné Spojené státy mohou být názorným příkladem společnosti, v níž dvě dominantní politické strany pracují s odlišnými příběhy, a tedy mají i jiné hodnoty a jinak chápou, co je společnost, co pro nás znamená klimatická změna apod.

Oproti ostatním oblastem je „kultura“ velmi abstraktní a je asi nejtěžší říct, jak by se vlastně měla změnit. Součástí této změny však nejspíš bude přijetí klimatické změny jako zásadní hrozby pro lidstvo a tedy i celospolečenské přijetí snahy o zavedení opatření, která povedou k nízkouhlíkové budoucnosti. Některé změny v uvažování a přístupu lidí můžeme kolem sebe vidět již nyní: v posledních desetiletích začíná být normální třídění odpadu, v obchodech běžně najdeme ekologické produkty, ohled na životní prostředí se stále více promítá do životního stylu, a to nejen u mladších generací. I ty starší začínají přemýšlet, jaká budoucnost čeká jejich potomky, s jakými problémy se budou muset potýkat a jak by se tomu dalo zabránit.

Naprosto klíčová v procesu transformace však je také sdělování vize nízkouhlíkové společnosti jako něčeho dosažitelného a reálného, jako světa, ve kterém se nám bude dobře žít. Ano, klimatická změna je pro naši civilizaci obrovskou výzvou, nicméně společnými silami ji jsme schopni zvládnout, a když to uděláme dobře a budeme svá rozhodnutí konzistentně zakládat na relevantních faktech, nemusí to v budoucnu znamenat ani snížení kvality života. Budeme určitě žít jinak, ale nemusíme se mít hůř.

Zdroje a poznámky


  1. V tomto textu používáme pojem ekologická stopa v obecném smyslu. Pro otázku mitigace klimatické změny jde hlavně o uhlíkovou stopu, nicméně vedle klimatické změny je potřeba řešit další související problému: ztrátu biodiverzity, znečištění vod či půd toxickými látkami, plastové obaly v oceánech a podobně. ↩︎

  2. IEA: Innovation needs in sustainable development scenario. Součástí studie je podrobnější označení stádií rozvoje technologie od konceptu přes prototyp, early adoption až po zralou technologii↩︎

Související infografiky a studie

Zaujala vás naše práce? Prozkoumejte další související infografiky a studie: