Mezinárodní dohody a legislativa

Mezinárodní dohody a legislativa
Mezinárodní dohody a legislativa

Změna klimatu je celosvětový problém: vypouštění emisí skleníkových plynů v jedné části světa ovlivňuje klima i v jeho dalších částech. Její řešení proto vyžaduje dlouhodobou spolupráci na regionální i globální úrovni. Mezinárodní klimatické summity a další jednání slouží jako klíčová platforma pro sdílení perspektiv a know-how a také formulaci závazků jednotlivých zemí. Dohody, které na těchto jednáních vzniknou, mají velkou symbolickou hodnotu a současně představují důležitý rámec pro politické a legislativní kroky, k nimž následně dochází na unijní, potažmo národní úrovni. Přijatá legislativa pak utváří prostředí pro činnost státních orgánů, podniky i občany a občanky.

Mezinárodní dohody a legislativa

89 % emisí CO2

pochází ze zemí směřujících k uhlíkové neutralitě

do roku 2050

se EU zavázala dosáhnout uhlíkové neutrality

Ázerbájdžán, Baku

místo konání klimatické konference COP29 v roce 2024

V kostce #

K zastavení oteplování planety a přechodu k nízkoemisní ekonomice je potřeba úsilí celého světa. Jak se toto úsilí na mezinárodní úrovni projevuje a koordinuje?

Na unijní úrovni jde především o Zelenou dohodu pro Evropu (European Green Deal, EGD) a s ní související Evropský klimatický zákon (Evropský právní rámec pro klima) a balíček opatření Fit for 55. Na světové úrovni je klíčovou dohodou Rámcová úmluva o změně klimatu (United Nations Framework Convention on Climate Change, UNFCCC), jejíž smluvní strany se každoročně schází v rámci Konference smluvních stran (Conference of Parties, COP). Významným předělem bylo dosažení Pařížské dohody v roce 2015, ve které se státy zavázaly udržet oteplení planety pod 2 °C a zároveň se snažit nepřekročit hranici 1,5 °C oproti předindustriálnímu období let 1850–1900.

Velkou roli hraje to, zda je obsah dohody ukotven i legislativně. Klimatické cíle EU obsažené v Zelené dohodě pro Evropu jsou ukotveny v Evropském klimatickém zákonu, a jsou tedy právně vymahatelné. Stejně tak je právně závazná Pařížská dohoda. V mnoha státech světa, např. v Nizozemsku nebo Francii, již uspěly klimatické žaloby žalující tamní vlády za nedostatečnou aktivitu v naplňování klimatických závazků. Klimatická žaloba byla podána i v Česku, kdy spolek občanů žaluje vládu a příslušná ministerstva.

Aktéry mezinárodních klimatických jednání jsou zejména státy, které pro silnější vyjednávací pozice mohou vytvářet koalice. Koalice tzv. podobně smýšlejících států (like-minded countries) tvoří např. malé ostrovní státy nebo státy Afriky. Do klimatických vyjednávání mohou více či méně zasahovat, např. lobbyingem, businessoví hráči či neziskový sektor. Důležitá je také přítomnost médií, která dění na summitech zprostředkovávají veřejnosti.

V kontextu mezinárodních jednání je potřeba rozlišit unijní a světovou úroveň. Na úrovni EU jsou zájmy a pozice Česka reprezentovány vládou, jejíž ministři a ministryně se pravidelně účastní jednání v rámci Rady EU, zatímco premiér se účastní setkání hlav členských států v Evropské radě. Na světové úrovni, např. při příležitosti Konference smluvních stran (COP) Rámcové úmluvy o změně klimatu (UNFCCC), Česko vystupuje v rámci společné pozice EU, kterou si unijní státy předem dohodnou.

Klimatická politika EU #

Klimatická politika EU je zaštítěna především Zelenou dohodou pro Evropu, v rámci které si EU stanovila cíl dosáhnout klimatické neutrality do roku 2050.

Zelená dohoda pro Evropu představuje strategii EU pro dosažení klimatické neutrality do roku 2050. Součástí dohody však nejsou pouze klimatické cíle, ale také opatření pro zdravější životní prostředí, zemědělství nebo odpadové hospodářství, jinými slovy, jde o komplexní plán pro dekarbonizaci celého hospodářství, včetně zdrojů pro jeho financování. Zelená dohoda byla Evropskou komisí představena v roce 2019, v roce 2020 pak byla schválena členskými zeměmi. V roce 2021 vstoupil v platnost Evropský klimatický zákon (Evropský právní rámec pro klima), který činí dosažení klimatické neutrality do roku 2050 právně závazným.

EU se na financování klimaticky prospěšných opatření podílí především prostřednictvím evropských fondů. Jde například o Evropské strukturální a investiční fondy, v rámci kterých by mělo na klimatická opatření směřovat alespoň 30 % prostředků. Dále vznikl Fond pro spravedlivou transformaci, který má minimalizovat negativní náklady dekarbonizace v zasažených regionech. Na financování klimatických opatření se podílí i Národní plán obnovy. Dále existují Modernizační a Inovační fond, které jsou financovány výnosy z prodeje emisních povolenek a jejich celý obnos putuje na opatření podporující dekarbonizaci a modernizaci ekonomiky. V roce 2025 bude spuštěn Sociální klimatický fond, který bude zaměřen na dekarbonizaci sektorů budov a silniční dopravy nebo přímou podporu zranitelných domácností. Výnosy z emisních povolenek, které nesměřují do fondů, jsou rozděleny mezi členské země EU, a představují tak další prostředky pro klimatická opatření.

EU si na cestě ke klimatické neutralitě do roku 2050, tedy cíli Zelené dohody, stanovila průběžný cíl, a to dosáhnout do roku 2030 55% snížení emisí skleníkových plynů oproti roku 1990. Naplnění tohoto cíle by měla podpořit opatření navržená v balíčku Fit for 55. Jedná se o balíček návrhů založených na tržních mechanismech (např. systému pro obchodování s emisními povolenkami nebo uhlíkovém vyrovnání na hranicích), regulacích (týkajících se např. zdrojů energie, paliv nebo lesů a zemědělství) a podpůrných opatřeních (zaměřených na podporu skupin zasažených dekarbonizací). Fit for 55 lze tedy vnímat jako nedílnou součást Zelené dohody.

Světová klimatická politika #

Pro udržení oteplení planety v mezích 1,5 nebo 2 °C je nezbytné, aby se na snižování emisí skleníkových plynů podílel celý svět a došlo ke globální transformaci na nízkoemisní (či ideálně bezemisní) společnost a ekonomiku. Velká část světové klimatické politiky se odehrává na konferencích COP.

V rámci Pařížské dohody se státy světa dohodly na cíli nepřekročit hranici oteplení o 2 °C a snažit se o udržení oteplení pod 1,5 °C (v porovnání s předindustriálním obdobím let 1850–1900). Zároveň se zavázaly formulovat své národní závazky ke snižování emisí (Nationally Determined Contributions, NDCs) a každých pět let je revidovat. Součástí dohody je i finanční podpora rozvíjejících se zemí zasažených změnou klimatu. Pařížská dohoda vznikla v roce 2015 v rámci jednání smluvních stran Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu (United Nations Framework Convention on Climate Change, UNFCCC).

IPCC, tedy Mezivládní panel pro změnu klimatu (Intergovermental Panel on Climate Change) je platformou na poli OSN, v rámci které vědci a vědkyně z téměř všech zemí světa shrnují vědecké poznání v oblasti změny klimatu. Činí tak v hodnotících zprávách (Assesment Report, AR), které jsou tvořeny třemi pracovními skupinami. První se věnuje fyzikálním základům klimatické změny (Working Group 1, WG 1), druhá dopadům, adaptaci a zranitelnosti (WG 2) a třetí mitigaci (WG 3).

Emisní závazky #

Emisní závazky lze chápat jako závazky nejčastěji států, ale ve stále větší míře i podniků a institucí, ke snižování emisí skleníkových plynů. K březnu 2022 87 % světových emisí CO2 pocházelo ze států se závazkem k uhlíkové neutralitě.

Na emisní závazky je možné nahlížet skrze jejich typ (všechny skleníkové plyny × oxid uhličitý), formu (zákon × strategický dokument × prohlášení), množství emisí (částečné snížení emisí × úplná neutralita) nebo horizont (2050 × 2070). Hlavním cílem je přitom celosvětově dosáhnout klimatické neutrality. Jinými slovy, produkovat pouze takové množství skleníkových plynů, které dokážeme z atmosféry odstranit.

Čína jakožto největší světový emitent se zavázala dosáhnout uhlíkové neutrality do roku 2060. EU si, stejně jako USA, jako cíl stanovila rok 2050, přičemž do roku 2030 chce dosáhnout 55% snížení emisí ve srovnání s rokem 1990. Signatáři Pařížské dohody jsou zároveň povinni deklarovat národní závazky ke snižování emisí skleníkových plynů (Nationally Determined Contributions, NDCs), jež pak pravidelně revidují.

Klimatické konference COP #

Jde o konference smluvních stran (Conference of Parties, COP) Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu. Smluvní strany, tedy státy, se od roku 1995 setkávají každý rok, aby reflektovaly svůj dosavadní pokrok v úsilí zastavit změnu klimatu a vyjednávaly další kroky. Zatím poslední COP, v pořadí 28., se konal v Dubaji. Příští se bude konat na podzim roku 2024 v Baku v Ázerbájdžánu.

Speciální série našeho podcastu 2050 pokrývá, jak takové jednání probíhá, jaký je jeho význam a co konkrétně přinesla jednání v Glasgow v roce 2021.

Česká klimatická politika #

Legislativa Česka v oblasti změny klimatu je ve velké míře utvářena mezinárodními dohodami a úmluvami a legislativou EU. Z celosvětové úrovně jde např. o Pařížskou dohodu, z unijní pak o Zelenou dohodu pro Evropu a balíček opatření Fit for 55.

Národní strategie existují zejména ve formě Politiky ochrany klimatu, Strategie přizpůsobení se změně klimatu v podmínkách ČR (adaptační strategie), Vnitrostátního energeticko-klimatického plánu (National Energy and Climate Plan, NECP) či Státní energetické koncepce.

V roce 2024 v Česku probíhá aktualizace klíčových strategických dokumentů v oblasti energetiky a klimatu, aby reflektovaly současné vědecké poznání, cíle Zelené dohody pro Evropu nebo geopolitické změny po invazi Ruska na Ukrajině. V rámci Politiky ochrany klimatu z roku 2017 si Česko stanovilo cíl dosáhnout snížení emisí skleníkových plynů o 32 Mt do roku 2020 (a o 44 Mt do roku 2030) v porovnání s rokem 2005. V roce 2022 Česko ve srovnání s rokem 2005 dosahovalo snížení o přibližně 33 Mt (bez zahrnutí sektoru LULUCF). V porovnání s rokem 1990 klesly české emise skleníkových plynů do roku 2022 přibližně o 1/3, nicméně z velké části se tak událo zejména díky opouštění těžkého průmyslu v 90. letech.