Zdroj:
Euro Coins Currency Pixabay
Autor:
Harry Strauss
Licence:
Pixabay License

Co jsou to klimatické finance?

Pojem „klimatické finance“ označuje závazek rozvinutých států finančně přispívat rozvojovým zemím, aby dokázaly lépe zvládat klimatickou změnu a její dopady.

Myšlenka klimatických financí vznikla v roce 2009 na klimatické konferenci COP15 v Kodani. Zde se 27 rozvinutých států zavázalo, že bude od roku 2020 každoročně posílat 100 miliard amerických dolarů rozvojovým státům.1 Tato myšlenka byla dále stvrzena v Pařížské dohodě (2015) obecnou formulací, že rozvinuté státy mají přispívat rozvojovým zemím v boji s klimatickou změnou. Pařížská dohoda nicméně nemluví o přesné částce ani způsobu určení – rozhodnutí o výši příspěvku je ponecháno na každém jednotlivém státu.

Tento závazek podpory je nicméně pro rozvojové státy nezbytným krokem ke splnění jejich klimatických cílů a posílení jejich důvěry v globální spolupráci. Přesto dosud naplňován není a ani přislíbená částka na realizaci potřebných opatření a transformaci hospodářství v rozvojových zemích není dostačující. V neposlední řadě závazek nezohledňuje ani snižující se kupní sílu dolaru v důsledku inflace.

K čemu klimatické finance slouží?

Rozvojové země mají méně vlastních prostředků a obtížnější přístup k půjčkám, proto je pro ně složité získat zdroje na klíčové investice, jež by jim pomohly snižovat dopady klimatické změny či se na ně adaptovat. Tyto země ale zároveň potřebují hospodářský růst, který by jim umožnil vymýtit chudobu a zlepšil životní úroveň jejich populace. Nejen pro ně, ale i pro nás – obyvatele rozvinutých a bohatých zemí – je zásadní, aby se tento růst opíral o čisté technologie. Pokud by dnešní rozvojové země při svém ekonomickém růstu vypouštěly skleníkové plyny v takové míře, v jaké je rozvinuté země vypouštěly při svém růstu v minulosti, dosažení klimatických cílů by nebylo možné. Rozvojové země zároveň často patří mezi státy, které jsou klimatickou změnou zasaženy nejvíce, část klimatických financí je proto určena i na adaptační opatření. Nejde však pouze o finanční pomoc – klimatické finance zároveň podporují snahy těchto zemí s klimatickou změnou něco dělat a posilují důvěru ve spolupráci na globální úrovni.

Daří se závazek naplňovat?

Celková částka sice postupně stoupá, nicméně v roce 2020 závazek naplněn nebyl (přesná čísla pro tento rok zatím nejsou k dispozici, ale vzhledem k tomu, že o rok dříve bylo plnění 79,6 miliard dolarů, tedy přibližně 80 % z původně zamýšlené částky2, není příliš pravděpodobné, že by letos již bylo dosaženo 100 miliard). To má velký vliv na důvěru rozvojových států k těm rozvinutým a je to jedno z hlavních témat klimatické konference COP26 v Glasgow. Uvedený závazek bude pravděpodobně prodloužen do roku 2025, přičemž diskuze se povedou ohledně jeho velikosti od roku 2025 dál. Velká Británie jako předsedající země vydala nový plán na dosažení závazku, který počítá s tím, že by k jeho splnění mělo dojít v roce 2023.3 Posuzování naplnění závazku je komplikováno také nejednoznačným vymezením, co vlastně klimatické finance přesně zahrnují.

Kdo jsou přispěvatelé a kdo příjemci?

Přispěvateli jsou rozvinuté země světa, což je v současné době 38 států a patří sem například celá Evropská unie, USA, Kanada, Japonsko, Austrálie a další.2 Příjemci jsou naopak rozvojové země, kam spadá Indie, Bangladéš, většina států Afriky, ale třeba i Čína. Takzvané transformativní ekonomiky (například Rusko) nepatří ani do jedné kategorie, Pařížská dohoda je ale vyzývá, aby dle svých možností přispívaly také.

Co všechno spadá do klimatických financí?

Klimatické finance nejsou vždy pouze darované peníze, ve většině případů se jedná o půjčky. A pokud jste příjemce, je pro vás důležité, zdali si prostředky můžete ponechat a potenciální budoucí výnosy použít na další investice, nebo jestli budete muset splácet dluh. Naopak z pohledu dárce (či investora v případě půjček) je zásadní, zda je příjemce spolehlivý a finance skutečně používá na dohodnuté účely.

Zároveň se do celkového objemu klimatických financí započítávají i soukromé zdroje, které byly mobilizovány díky veřejným financím (a také mohou nabývat různých forem). V roce 2019 z celkové částky 79,6 miliard dolarů tvořily 21 % granty z veřejných zdrojů, 56 % půjčky z veřejných zdrojů a 18 % byly soukromé zdroje. Dále jsou do klimatických financí zahrnuty také exportní kredity a v malé míře sem patří ještě další formy financování.2

Finance mohou být poskytnuty na základě dohody mezi dvěma státy – to jsou tzv. bilaterální zdroje. Ty lze poskytnout přímo, nebo prostřednictvím neziskových organizací, univerzit či dalších institucí. Multilaterální zdroje jsou poskytovány skupinami států a jsou sdružené do klimatických fondů (Green Climate Fund či Global Environmental Facility) nebo rozvojových bank. Fondy nabízejí finance formou grantů, rozvojové banky státům poskytují půjčky.

Jak se tyto finance skutečně používají?

Pařížská dohoda stanovuje, aby byly prostředky využívány rovným dílem na mitigační i adaptační opatření. Do mitigace (zmírnění dopadů klimatické změny) se počítají změny v energetice, dopravě, vzdělávání a stavebnictví, adaptace zahrnuje zásahy na ochranu vodních zdrojů, zemědělství a další. Přibližně dvě třetiny současných prostředků jsou vynakládány na mitigační opatření (zejména oblast energetiky a dopravy),2 4 tedy v budoucnu je potřeba navýšit především finance určené na adaptaci.

Kdo má kolik dávat?

Přesná výše příspěvku stanovena není, zatím je to na dobrovolné bázi. Nicméně je tu snaha pozitivně motivovat a jsou vyzdvihovány státy, které plní dostatečně (například Japonsko či Německo).5 Obecně se má za to, že příspěvek by měl být úměrný HDP daného státu a zároveň množství emisí, které tato země produkuje.6

Graf ukazuje skutečné příspěvky vybraných zemí do klimatických financí v roce 20184 a srovnává je s férovým podílem podle HDP, který by byl potřeba k dosažení celkového cíle 100 miliard dolarů (za předpokladu 30% podílu mobilizovaných soukromých zdrojů, který udává Carbon Brief,4 tedy k dosažení cíle by postačovalo 70 miliard dolarů z veřejných zdrojů).

Nejvíce do klimatických financí přispívá Japonsko, Německo a Francie (přibližně dvojnásobek toho, kolik by měl být příspěvek dle jejich HDP). Německo dává přibližně polovinu částky formou grantů a polovinu formou půjček, oproti tomu u Japonska a Francie výrazně převažují půjčky. USA sice poskytuje většinu financí formou grantů, ale celková částka je velice nízká. K dosažení férového podílu podle HDP by USA muselo navýšit své příspěvky na šestinásobek, zároveň USA patří mezi největší světové znečišťovatele, a to jak v absolutních číslech, tak i v přepočtu na obyvatele. Také většina ostatních rozvinutých zemí přispívá méně, než kolik by odpovídalo jejich férovému podílu.

Jak je na tom Česká republika?

Jako rozvinutá země a součást Evropské unie do klimatických financí přispíváme i my, a to jak multilaterálními, tak bilaterálními smlouvami. V roce 2018 se jednalo o 185 milionů korun a ve srovnání s výší našeho HDP jsme na tom ještě výrazně hůře než USA7 (některé odhady českého příspěvku jsou mírně vyšší, například OECD uvádí 240 milionů korun8). Pro dosažení férového podílu podle HDP bychom v roce 2018 museli přispět 7,8 miliardy korun ročně (přibližně 0,6 % českého státního rozpočtu), navíc patříme k větším znečišťovatelům při přepočtu emisí na obyvatele, takže částka by měla být ještě vyšší. Příspěvky vycházející z bilaterálních vztahů míří z ČR k některým balkánským státům, ale i dalším zemím světa (např. Etiopie nebo Kambodža), prostřednictvím multilaterárních fondů jsme v roce 2018 přispěli částkou 26 milionů korun. Mezi členskými státy EU patřil český příspěvek v roce 2018 k nejnižším, v přepočtu na obyvatele vycházel pouze na cca 18 Kč za rok.7

Během let 2020–2023 ČR na rozdíl od všech okolních států do Green Climate Fund nepřispívala vůbec.9 Pro období let 2024–2027 rozhodla vláda o obnovení příspěvků, kdy se zavázala přispívat přibližně 20 miliony korun ročně, tedy 2 Kč na obyvatele.10

Zdroje