Kolik stojí vypouštění emisí skleníkových plynů?

Snižování emisí skleníkových plynů není jednoduché, protože fosilní paliva jsou stále široce využívána napříč celým hospodářstvím. Nízkoemisní opatření s sebou přinášejí samozřejmě náklady. Avšak vypouštění skleníkových plynů má také svoji cenu, jen mnohem méně zjevnou. Tato cena, jejíž výše odráží škody, které způsobí vypuštění jedné tuny oxidu uhličitého, se označuje jako společenské náklady uhlíku.

Každá vypuštěná tuna skleníkových plynů přispívá ke změně klimatu¹, a tím prohlubuje budoucí negativní dopady na společnost, ekonomiku i ekosystémy. Tyto dopady se projevují jak prostřednictvím krátkodobých jevů, jako jsou extrémní projevy počasí, tak dlouhodobých změn, například poklesu zemědělských výnosů v důsledku sucha nebo posunu vegetačních pásem.

Na místě je tak otázka, jak velké jsou budoucí škody způsobené každou další dnes vypuštěnou tunou skleníkových plynů v porovnání s náklady na to, aby se tyto plyny do ovzduší vůbec nedostaly.

Budoucí škody způsobené každou další dnes vypuštěnou tunou oxidu uhličitého, se označují jako společenské náklady uhlíku (Social Cost of Carbon, SCC) a zpravidla se vyjadřují v dolarech na tunu CO₂.² Společenské náklady uhlíku rovněž označují, jak velkého přínosu dosáhneme (kolik peněz ušetříme), pokud dnes vypuštění dodatečné tuny CO₂ zabráníme. Výše tohoto přínosu je totiž shodná s výší škody, ke které by došlo v opačném případě.

Hodnota společenských nákladů uhlíku je užitečná pro analýzu přínosů a nákladů při politickém rozhodování a pro posouzení přiměřenosti jednotlivých dekarbonizačních opatření. Porovnáváme přitom náklady na jejich realizaci s odhadovaným přínosem, tedy výší škod, kterým zabráníme, když zvažované opatření přijmeme. Pokud jsou přínosy opatření vyšší než jejich cena, lze říct, že se toto opatření finančně vyplatí.

Co ovlivňuje výši společenských nákladů uhlíku?

Hodnota SCC je výsledkem modelování s mnoha vstupy. Konečnou výši přitom ovlivňují především:

• klimatické dopady a škody zahrnuté do modelu a jejich ekonomický dopad,
• diskontní míra, která vyjadřuje, jakou hodnotu dnes přikládáme budoucnosti.

Klimatické dopady a škody

SCC v závislosti na použitém modelu může zahrnovat například škody plynoucí ze:

• ztrát na majetku a infrastruktuře v důsledku extrémních jevů (např. povodní nebo požárů),
• dopadů na lidské zdraví (např. úmrtnost a nemocnost spojená s vlnami veder),
• změn zemědělské produkce a dostupnosti vody,
• ztráty ekosystémových služeb a biodiverzity,
• snížení produktivity lidské práce.

V jednotlivých oblastech se přitom modelují jak negativní, tak i některé potenciálně pozitivní dopady změny klimatu. Patří mezi ně například nižší náklady na vytápění v chladnějších regionech nebo pokles úmrtnosti spojený s velmi nízkými teplotami.

Výsledná výše SCC závisí především na tom, jaké typy dopadů jsou v modelu zahrnuty a jak je specifikována tzv. funkce škod, která z těchto dopadů vyvozuje peněžní hodnotu. Ta vyjadřuje vztah mezi změnou klimatu – typicky vyjádřenou růstem globální průměrné teploty – a velikostí ekonomických ztrát v jednotlivých sektorech a regionech. Funkce škod obvykle vychází z empirické literatury, která odhaduje, jak změny teplot a související klimatické jevy ovlivňují lidské zdraví, zemědělství, produktivitu práce nebo další části ekonomiky.

Diskontní míra

Budoucí klimatické škody vznikají často až za desítky let, zatímco náklady na jejich omezení existují již dnes. Aby bylo možné tyto dvě veličiny porovnat a posoudit, zda se investice do dekarbonizačních opatření vyplatí, používá se diskontní míra, která určuje, jakou hodnotu připisujeme budoucím škodám dnes. Jinými slovy, převádí budoucí škody na jejich současnou hodnotu.

Starší modely používaly jednoduché diskontování s fixní diskontní mírou. V takovém modelu znamená každý další rok v budoucnosti rovnoměrné snižování současné hodnoty. Graf níže ukazuje, jak se současná hodnota budoucí škody mění v závislosti na zvolené diskontní míře a počtu let, za které škoda nastane – čím později k tomu dojde, tím nižší hodnotu má dnes. Například při 2% diskontní míře odpovídá škodě ve výši 100 $, která nastane za 35 let, současná hodnota přibližně 50 $. Pokud by ke stejné škodě došlo až za 70 let, její současná hodnota by byla pouze 25 $. Zjednodušeně řečeno, model tedy škodám dopadajícím na děti současné generace přiřazuje zhruba poloviční váhu (55 % při uvažované délce generace 30 let) a škodám dopadajícím na její vnuky méně než třetinovou váhu (30 %).

Diskontní míru lze chápat také jako úročení nad rámec inflace: současná hodnota budoucích škod odpovídá částce, kterou by bylo nutné dnes investovat, aby při daném úročení v budoucnu dosáhla na hodnotu těchto škod.

Moderní modely často používají tzv. Ramseyho diskontování, které odvozuje diskontní míru z předpokladů o preferencích společnosti a budoucím ekonomickém růstu. Klíčovou roli zde hraje skutečnost, že hodnota budoucího dolaru závisí na bohatství společnosti. Pokud bude například za 50 let společnost dvakrát bohatší než dnes, pak budoucí škoda ve výši 100 $ bude představovat relativně menší ztrátu blahobytu, než by představovala dnes. V takové situaci může být její současná hodnota přibližně srovnatelná se škodou v hodnotě dnešních 50 $.

Ramseyho přístup tak kombinuje dvě složky: čistou časovou preferenci (nakolik upřednostňujeme současnost před budoucností) a vliv budoucího bohatství, tedy do jaké míry budou příští generace schopny nést škody snáze díky vyšší životní úrovni. Pokud by budoucí společnost byla přibližně stejně bohatá jako dnešní, pak by i budoucí škody měly téměř stejnou váhu jako škody současné.

Odhady společenských nákladů uhlíku se proto obvykle počítají pomocí simulace mnoha možných trajektorií dalšího vývoje ekonomiky a emisí. V některých scénářích může ekonomika růst rychleji, v jiných pomaleji, a tím se mění i relativní význam budoucích škod. Diskontování se proto může v jednotlivých simulovaných budoucnostech lišit.

Ideální výše diskontní míry je předmětem akademických diskuzí a v praxi se lze setkat s různými hodnotami:

• Nízká diskontní míra. Předpokládá, že budoucí generace mají skoro stejnou váhu jako generace současná. Například Sternova zpráva používá míru 1,4 %. Takový přístup vede k vyšším odhadům současné hodnoty budoucích klimatických škod a podporuje rychlejší klimatickou akci.
• Vysoká diskontní míra. Odráží silnější preferenci současnosti a předpoklad, že budoucí společnost bude výrazně bohatší, takže škody pro ni budou představovat relativně menší újmu z hlediska blahobytu. Zastáncem vyšší diskontní míry (kolem 4 %) je například americký ekonom William Nordhaus. Vyšší diskontní míra však může vést k odkládání investic do dekarbonizace, protože snižuje dnešní hodnotu budoucích škod.

Příklad: Společenské náklady uhlíku dle EPA

Model Agentury pro ochranu životního prostředí USA (Environmental Protection Agency, EPA) je vhodným příkladem výpočtu SCC, protože je dobře popsaný (včetně jeho limitů) a do nástupu druhé administrativy Donalda Trumpa byl prakticky využíván pro rozhodování o investic do dekarbonizačních opatření.³

Podle modelu EPA způsobí tuna CO₂ vypuštěná v roce 2025 škodu ve výši přibližně 260 $.⁴ Model však zahrnuje pouze některé z očekávaných dopadů změny klimatu (viz níže), což tyto odhady činí relativně konzervativními.

Tato hodnota společenských nákladů uhlíku znamená, že v Česku – při ročních emisích zhruba 10 t CO₂eq na osobu – představují škody způsobené emisemi skleníkových plynů přibližně 52 400 Kč na osobu ročně.⁵

Jak model společenské náklady uhlíku počítá?

EPA společenské náklady uhlíku počítá na základě čtyř komponent:

1. Socioekonomický vývoj a emise: zahrnuje predikce vývoje populace, ekonomického růstu a odpovídajících emisí skleníkových plynů.
2. Klimatický model: podle predikovaných budoucích emisí modeluje atmosférické koncentrace skleníkových plynů, průměrnou teplotu a vzestup mořské hladiny.
3. Model dopadů a škod: socioekonomické projekce a výstupy z klimatického modelu vstupují do funkce škod (viz výše), která na jejich základě odhaduje budoucí škody převedené na peněžní hodnotu.
4. Diskontování: výsledný odhad společenských nákladů uhlíku závisí do velké míry na tom, jakou hodnotu přikládáme budoucnosti. Tu určuje diskontní míra (viz výše). Střední hodnota diskontní míry, se kterou model pracuje, je 2 %.

Jaké klimatické škody model zahrnuje?

Změna klimatu je pro posouzení dopadů modelována pouze jako změna průměrné povrchové teploty a vzestup mořské hladiny. Škody, které jsou způsobené jinými projevy klimatické změny – například extrémními projevy počasí (povodně), změnou srážek nebo acidifikací oceánů – v modelu vůbec nejsou zahrnuté.⁶

Započítané škody jsou v modelu EPA reprezentovány prostřednictvím tří různých modelů dopadů a škod a výsledný odhad společenských nákladů uhlíku odpovídá jejich průměru.

• První a druhý model odhadují škody v jednotlivých sektorech (jde o tzv. sektorální strukturální modely) na národní a regionální úrovni.⁷
• Třetí model vychází z metaanalýzy odborných studií.

Sektorální modely zahrnují klimatické škody v následujících oblastech:

• lidské zdraví – úmrtí v důsledku vysokých či nízkých teplot,
• náklady na energie – výdaje na elektřinu a jiná paliva,
• produktivita práce – snížená produktivita práce v důsledku vysokých teplot,
• zemědělství – dopad na úrodu šesti nejrozšířenějších plodin,
• pobřežní oblasti – náklady způsobené záplavami pobřežních oblastí, poškozením infrastruktury, související migrací a potřebou adaptačních opatření.

Z těchto pěti oblastí je více než polovina společenských nákladů způsobena dopadem na lidské zdraví[statisticky-zivot8], následně také dopady na zemědělství a produktivitu práce. Náklady na energie se příliš nezvýší, neboť zároveň dojde k úsporám v zimních měsících. Škody v pobřežních oblastech jsou poměrně nízké, protože model předpokládá optimální adaptaci daných oblastí na dopady změny klimatu.

Model nezahrnuje celou řadu dalších očekávaných škod – například náklady související se zajištěním pitné vody, úbytkem biodiverzity, změnami v ekosystémových službách, v lesnictví a chovu dobytka, dopady na lidské zdraví spojené s rozšířením infekčních chorob, dopady acidifikace oceánů nebo v důsledku bodů zlomu.⁸

Je americký model relevantní i pro Česko a Evropu?

EPA modeluje globální škody bez ohledu na to, zda se projeví v USA nebo kdekoli jinde na světě. Existují jiné odborné studie, které modelují společenské náklady uhlíku pro jednotlivé země – odhady pro jednotlivé země jsou ale vždy výrazně nižší než globální odhad, protože globální škody jsou dané agregací (tedy součtem) škod ve všech jednotlivých zemích.⁹

Pokud by jednotlivé země braly při rozhodování o implementaci klimatických opatření v úvahu pouze společenské náklady uhlíku pro ně samotné, pak by nedošlo k přijetí prakticky žádných klimatických opatření. Na druhou stranu jednotná hodnota pro celý svět zakrývá nerovnost dopadů změny klimatu, které jsou v každém regionu jiné. Z pohledu rozhodování celého lidstva je však relevantní odhad škod právě ten globální, neboť škody způsobené dnešními emisemi skleníkových plynů nerespektují hranice a dopadají na všechny státy. Mezinárodní spolupráce je pro vyřešení klimatické změny klíčová a některé vědecké studie zdůrazňují reciprocitu při zavádění mitigačních opatření – akce jedné země může motivovat k přijímání opatření jiné státy.

Přínosy a limity konceptu

Přínosy

• SCC umožňuje vyčíslovat škody, které působí změna klimatu, a srovnávat je s náklady na dekarbonizační opatření, která by jim zabránila.
• Slouží jako podklad pro tvorbu politik založených na analytických podkladech.

Limity

• Modely nezahrnují všechny škody, které mohou v souvislosti s postupující změnou klimatu nastat (viz model EPA výše). V důsledku toho může být výše SCC výrazně podhodnocená.
• Řada budoucích dopadů je zatížena nejistotou – např. v socioekonomickém vývoji, schopnosti adaptace nebo četnosti a intenzitě extrémních jevů počasí.
• Hodnotu SCC ovlivňuje nastavení parametrů, především diskontní míry nebo také použitých modelů škod a předpoklady o budoucím ekonomickém růstu. Různé volby parametrů mohou měnit výsledek i několikanásobně.
• SCC nezachycuje odlišnou míru dopadů v jednotlivých částech světa. Hodnota SCC je stejná pro celý svět, protože změna klimatu nemá hranice a je potřeba ji řešit globálně. Bez dalšího kontextu (například vyjádřením poměru očekávaných škod vůči HDP daného státu) to však může odvracet pozornost od skutečnosti, že např. v regionech Afriky nebo jihovýchodní Asie budou dopady vyšší než v Evropě.

Závěr

Mnohé z nákladů za vypouštění emisí skleníkových plynů lze pociťovat již dnes: cena elektřiny z uhlí a zemního plynu je vyšší i kvůli platbám za emisní povolenky, v EU se bude od roku 2028 zavádět další systém emisních povolenek, který zvýší ceny pohonných hmot, zemního plynu a uhlí. Cena stávajících evropských emisních povolenek se v roce 2025 pohybovala okolo 70–80 € za tunu CO₂ (cca 80–90 $).

Na druhou stranu, společenské náklady uhlíku jsou i současnými neúplnými modely odhadované na 260 $ za tunu CO₂, tedy částku několikanásobně vyšší, než je dnešní cena povolenek, kterou znečišťovatelé musí platit. Tato výrazně vyšší škoda se však projeví zejména v budoucnu a zpravidla také dopadne na jiné osoby než ty, které dnes spalují fosilní paliva. Zejména proto je dnes tak složité přijímat, zavádět a dobře vysvětlovat dekarbonizační opatření. Z pohledu analýzy nákladů a přínosů se však taková opatření jednoznačně vyplatí. IPCC v Šesté hodnotící zprávě odhaduje, že do roku 2030 je možné snížit světové emise v porovnání s rokem 2019 o polovinu s náklady nižšími než 100 $ za tunu CO₂ (viz Souhrnnou zprávu Šesté hodnotící zprávy IPCC, s. 102–103). Cena za velkou část dekarbonizace je tak nižší než budoucí náklady neřešené změny klimatu.

Poznámky