Jaké nástroje má stát k dispozici pro dekarbonizaci?

Transformace na nízkouhlíkovou ekonomiku vyžaduje sérii důležitých rozhodnutí o vhodných řešeních a opatřeních. To se neobejde bez jasné komunikace a spolupráce na všech úrovních a bez nastavení podmínek a prostředí pro jednotlivé aktéry. Klíčovým hráčem je v tomto ohledu stát a jeho vláda.

Na dekarbonizaci se podílí mnoho různých aktérů – mezinárodní společenství, vlády národních států, města a samosprávy, firmy, vzdělávací a vědecké instituce, ale i domácnosti, neziskové organizace a další. Každý z těchto aktérů přispívá jiným způsobem a má jiný vliv. Zásadní roli hraje stát a jeho vláda (v případě Evropy rovněž Evropská unie – významná část legislativy členských států vychází ze společně schválené legislativy unijní). Stát disponuje širokou paletou nástrojů, kterými nastavuje podmínky pro dekarbonizaci jednotlivých sektorů hospodářství. To, jaké nástroje zvolí a jak dobře bude svou volbu komunikovat k dalším aktérům, může významně ovlivnit průběh a rychlost celé transformace. Nástroje lze rozdělit do čtyř kategorií:

1. regulatorní
2. ekonomické
3. informační
4. investice do infrastruktury

Volbou nástrojů může stát usilovat o co nejvhodnější kombinaci vzájemně se doplňujících politik, která co nejvíce usnadní přechod k bezemisnímu hospodářství. Měl by přitom zvažovat dopad opatření na snížení emisí skleníkových plynů (případně jiný environmentální cíl), dopady na společnost a různé skupiny obyvatel (s ohledem na příjem, věk, gender a podobně) a také nákladovou efektivitu a institucionální realizovatelnost nástrojů (jejich přijatelnost a legitimitu).¹ Protože změny a transformační procesy bývají různými aktéry často vnímány jako náročné a nezřídka se setkávají s odporem či nepochopením, měla by na to vláda být dopředu připravena a pečlivě zvážit, jak bude svá rozhodnutí a kroky prezentovat.

Jednotlivé kategorie opatření a vybrané příklady konkrétních nástrojů (bez hodnocení jejich přínosů a nedostatků) jsou více popsány v dalším textu.

Regulatorní nástroje

Jde o nástroje, které něco omezují či povolují. Mohou také nastavovat výkonnostní normy (např. emisní normy pro osobní automobily) či cíle (např. dosažení klimatické neutrality). Regulace, které od průmyslu vyžadují významnější změny (např. přechod k elektromobilitě), by měl stát oznámit alespoň několik let dopředu, aby se na ně podniky mohly připravit.²

Zákazy a omezení

V tomto případě může jít o zákaz určité aktivity nebo její omezení. Příklady:

• Limity pro těžbu hnědého uhlí v severočeských dolech³
• Stanovení termínu pro konec těžby uhlí v ČR na rok 2033⁴
• Zákaz reklamy na fosilní paliva v dopravě (benzín a nafta) ve Francii⁵

Povolení, uvolnění pravidel

Stát ovšem nemusí pouze omezovat – může také podpořit rozvoj aktivit, jež jsou pro dekarbonizaci žádoucí. Přijme například opatření, které tyto aktivity umožní realizovat nebo sníží stávající bariéry k jejich realizaci. Příklady:

• Zrychlení povolovacích procesů pro obnovitelné zdroje (Lex OZE I⁶)
• Povolení komunitního sdílení elektřiny (Lex OZE II)
• Vymezení tzv. akceleračních zón pro obnovitelné zdroje⁷

Výkonnostní normy

Důležitým nástrojem státu je i stanovení norem pro určité produkty či aktivity. Tyto normy se mohou v čase zpřísňovat, ale i v tomto případě platí, že je potřeba jejich zavedení (případně změny) signalizovat s dostatečným předstihem, aby se jim podniky a domácnosti mohly úspěšně přizpůsobit. Příklady:

• Normy pro emise CO₂ pro nová auta a dodávky v EU a konec prodeje nových aut produkujících CO₂ po roce 2035⁸
• Požadavky na nové budovy v EU s nulovými emisemi (směrnice o energetické náročnosti budov)

Cíle a závazky

Často využívaným nástrojem pro dosažení klimatických závazků je stanovení konkrétních cílů a jejich ukotvení v zákoně. Nejčastěji se lze setkat s cíli pro snížení emisí skleníkových plynů (ať už na úrovni celého státu nebo jednotlivých sektorů ekonomiky). V rámci EU dále existují i cíle pro podíl obnovitelných zdrojů v energetickém mixu nebo cíle pro energetické úspory. Cíle jsou jako nástroj důležité ze dvou důvodů: jednak vytyčují trajektorii pro transformaci ekonomiky a jednak odrážejí klimatické ambice konkrétní vlády (a fungují de facto jako symbol těchto ambicí). Příklady:

• Závazek EU dosáhnout klimatické neutrality do roku 2050 (Evropský klimatický zákon)⁹
• Cíle pro jednotlivé členské státy EU ke snížení emisí mimo EU ETS v sektorech dopravy, budov, malého průmyslu a energetiky, v zemědělství a odpadovém hospodářství (nařízení o sdílení úsilí)
• Stanovení podílu obnovitelných zdrojů na konečné spotřebě energie v EU v roce 2030 na úrovni 42,5 % (směrnice o obnovitelných zdrojích energie)
• Stanovení množství CO₂, které má být v EU v roce 2030 pohlceno lesy a půdou (tzv. směrnice LULUCF)

Ekonomické nástroje

Ekonomické nástroje se vztahují zejména k nákladům, jež jsou s dekarbonizací spojeny. Pokud má určitá aktivita negativní dopad na životní prostředí nebo klima (např. při ní dochází k produkci emisí skleníkových plynů), zatíží ji tyto nástroje zpoplatněním. Tím doplňují trh, který tyto negativní externality nebere v potaz. Naopak pokud je aktivita pro dekarbonizaci žádoucí, ekonomické nástroje ji zvýhodní – třeba daňovými úlevami nebo pomocí dotační či jiné podpory.

Zpoplatnění emisí skleníkových plynů

Jde o zejména systémy pro obchodování s emisními povolenkami nebo uhlíkové daně. Ty mají zpoplatněním motivovat jak producenty, tak spotřebitele k upřednostnění nízkoemisních a bezemisních alternativ. V případě producentů jde o dekarbonizaci výroby, u spotřebitelů například o renovaci bydlení nebo změny způsobu dopravy, aby docházelo k co nejmenší spotřebě fosilních paliv. Mezi nástroje pracující s cenou uhlíku patří i tzv. uhlíkové offsety. Ty jsou však pouze dobrovolným nástrojem, který umožňuje podniku účetně snížit¹⁰ své emise poté, co byly vyčerpány všechny další možnosti jejich snížení.¹¹ Příklady:

• Systém EU pro obchodování s emisními povolenkami (Emission Trading System, EU ETS), který zpoplatňuje každou tunu emisí vyprodukovanou nejvíce znečišťujícími sektory (jako výroba elektřiny, těžký průmysl nebo letecká doprava). Dotčené podniky si za každou tunu emisí musí koupit povolenku, jejíž cenu určuje mechanismus nabídky a poptávky a zároveň je pro objem vypuštěných emisí stanoven strop (tzv. princip cap-and-trade). Množství povolenek v oběhu se postupně během let snižuje, aby mohlo být dosaženo předem stanoveného emisního cíle.^{12 13}
• Uhlíkové daně, které předem stanovují konkrétní částku za tunu emisí. Aktuálně jsou používány v 39 zemích nebo jurisdikcích světa napříč různými sektory ekonomiky.^{14 15}
• Mechanismus uhlíkového vyrovnání na hranicích (Carbon Border Adjustment Mechanism, CBAM) neboli tzv. uhlíkové clo, kterým EU od roku 2026 zpoplatní dovozy emisně intenzivních produktů do EU. Tím dojde k narovnání trhu pro domácí výrobce, kteří podléhají povinnosti nakupovat emisní povolenky, a byli by tak v nevýhodě oproti producentům ze zemí mimo EU.
• Uhlíkové offsety, jimiž může podnik účetně snížit své emise – zakoupením offsetu podpoří opatření, které vede buď k pohlcení emisí (např. sázení stromů nebo zlepšení stavu půdy díky šetrnějšímu způsobu hospodaření), nebo zabrání jejich vypouštění (např. stavba elektrárny na obnovitelné zdroje).¹⁶

Podpora dekarbonizačních opatření

Ta je důležitá pro rozvoj a efektivitu klimaticky prospěšných opatření (např. rozvoj obnovitelných zdrojů), u kterých může být – zejména v počátku – nesnadné vzniknout na čistě tržní bázi, přitom je však jejich rozvoj pro úspěšnou dekarbonizaci zásadní. Příklady:

• Využití příjmů ze zpoplatnění emisí (ať už jde o emisní povolenky, uhlíkovou daň nebo uhlíkové clo) a jejich redistribuce prostřednictvím národních rozpočtů¹⁷ nebo evropských fondů (Modernizační, Inovační a od roku 2026 také Sociální klimatický fond) ve prospěch dekarbonizačních opatření.¹⁸
• Dotační a investiční programy, z nichž jsou prostředky rozdělovány prostřednictvím fondů a operačních programů.¹⁹ Např. Operační program Životní prostředí pro období 2021–2027 nebo Národní program Životní prostředí.
• Daňové úlevy, které jsou např. v USA součástí investičního balíčku pro dekarbonizaci – v rámci tamního zákona o omezení inflace (Inflation Reduction Act, IRA).²⁰
• Státní podpora bezemisních zdrojů energie (např. formou aukcí, garantovaných výkupních cen či tzv. contracts for difference²¹), která výrobcům zvyšuje jistotu návratnosti jejich investice. V Česku takto funguje podpora obnovitelných zdrojů energie, kterou upravuje zákon č. 469/2023 Sb. Jednou z forem této podpory je například garance výkupní ceny za dodanou jednotku elektřiny po dobu několika let.

Informační nástroje

Dostupné informace pomáhají k lepším rozhodnutím na různých úrovních. Samotné informační nástroje mohou mít mnoho podob a umožňovat předávání informací mezi různými aktéry (stát → podniky, stát → občané, podniky → stát atd.).

Státní strategie a koncepce

Informují jednotlivé aktéry o tom, co lze čekat od státní politiky v oblasti dekarbonizace. Například průmysl může díky kvalitním strategiím lépe plánovat svou budoucí výrobu – v některých sektorech probíhá toto plánování až na desítky let dopředu. Mezi tyto dokumenty patří například:

• Vnitrostátní plán ČR v oblasti energetiky a klimatu
• Státní energetická koncepce ČR
• Politika ochrany klimatu ČR
• Strategie přizpůsobení se změně klimatu v podmínkách ČR
• Sektorové strategie ČR – Vodíková strategie, Dlouhodobá strategie renovací budov a další

Role státu je v tomto nezastupitelná: kvalitně zpracovaná strategie je jednou z hlavních podmínek úspěšné dekarbonizace. Každá loď potřebuje mít jasný kurs, protože bez něj se nikam doplout nedá – nikdo v takové situaci neví, co má dělat nebo jak může přispět.

Reporting a zveřejňování informací

Tyto nástroje umožňují sbírat informace o udržitelnosti aktivit v oblasti byznysu a ve finančním sektoru, a tím nepřímo tlačit jednotlivé aktéry ke zvyšování udržitelnosti (nebo udržitelností podmiňovat finanční podporu). Na straně státu může jít o pravidelné reportování o tom, jak naplňuje emisní a další závazky, uvedené v existující legislativě nebo v národních strategických dokumentech. Mezi tyto nástroje patří například:

• Taxonomie udržitelných aktivit, která v EU klasifikuje udržitelné aktivity
• Pravidelné reportování podniků o tom, jak si stojí v oblasti udržitelnosti, na základě směrnice o podávání zpráv podniků o udržitelnosti (Corporate Sustainability Reporting Directive, CSRD)
• Národní inventarizační zprávy, v nichž Český hydrometeorologický ústav každoročně přináší report o emisích skleníkových plynů v jednotlivých sektorech
• Integrované vnitrostátní zprávy o pokroku v oblasti energetiky a klimatu, ve kterých členské státy EU každé dva roky reportují o plnění svých vnitrostátních plánů

Označování zboží a služeb

K informovaným spotřebitelským rozhodnutím napomáhají také různá environmentální a energetická označení výrobků a služeb. Příklady:

• Energetické štítky domácích spotřebičů, které značí energetickou náročnost daného zařízení a další ekoznačky výrobků šetrných k životnímu prostředí (např. kosmetických produktů)
• Certifikace FSC pro výrobky ze dřeva pocházejícího z lesa, v němž se hospodaří v souladu s přísnými pravidly a důrazem na ekologii a udržitelnost

Vzdělávání a osvětové kampaně

Také vzdělávací systém by měl odpovídat potřebám transformace a směřování společnosti k bezemisní budoucnosti. Témata spojená se změnou klimatu a dekarbonizací by měla mít své místo v rámcových vzdělávacích plánech základních i středních škol. Stejně tak by měly existovat studijní programy, jež připraví studující na působení v nových oborech nebo umožní rekvalifikaci těm, kteří se v důsledku změn budou muset přesunout na novou pracovní pozici.

Kampaně se mohou zaměřovat na přiblížení dekarbonizace jako celku nebo mohou informovat o možnostech v určité oblasti – např. o možnostech snížení energetické náročnosti bydlení a navazujících dotačních programech. Mezi takové nástroje patří například:

• Studijní obor autotronik na některých SOŠ, který se zaměřuje na kapacity v oblasti elektromobility a alternativních pohonů
• Kampaň Zelená modernizace, v rámci které ministerstvo životního prostředí představuje možnosti dekarbonizace pro domácnosti i podniky a ukazuje příklady dobré praxe
• Kampaň #Czechia4Climate ministerstev životního prostředí a zahraničních věcí během předsednictví Česka v Radě EU

Investice do infrastruktury

Dekarbonizaci mohou také velmi napomáhat investice státu v řádu miliard korun do budování infrastruktury.²² Jde o strategické investice, které stát typicky spolufinancuje z evropských prostředků, půjček (např. od Evropské investiční banky), zelených dluhopisů či se na nich podílí ve spolupráci se soukromým sektorem. Příklady:

• Výstavba nového jaderného bloku v Dukovanech
• Budování a modernizace železniční infrastruktury²³
• Infrastruktura pro dobíjecí stanice pro elektromobily²⁴
• Interkonektor²⁵ NordLink, propojující pod mořem elektrizační soustavu Dánska a Německa

Poznámky