Mezinárodní klimatické dohody

Mezinárodní klimatické dohody

Časová osa zachycuje klíčové události světového úsilí v ochraně klimatu.

Obsah

Infografika poskytuje přehled o hlavních mezinárodních klimatických jednáních a znázorňuje jejich výstupy a aktéry, kteří se na nich podíleli. Infografika obsahuje také přehled o tom, které dohody jsou stále aktuální a které už nikoli.

Více o jednotlivých událostech a dohodách

Historie výzkumu skleníkového efektu

Mezinárodní úsilí o ochranu klimatu navazuje na dlouhodobé výzkumy globálního oteplování a skleníkového efektu.

1979 – První světová klimatická konference, Ženeva

Konference se uskutečnila ve dnech 12.–23. února 1979 v Ženevě, kde sídlí Světová meteorologická organizace (WMO). Lidmi způsobená klimatická změna byla již tehdy ve vědecké komunitě považována za potenciálně závažný problém. Program OSN pro životní prostředí (UNEP) a Mezinárodní rada vědeckých svazů na konferenci domluvily vytvoření Světového klimatického programu, který souvisí mimo jiné s rozvojem systémů předpovědí, informování a vytváření projekcí vývoje klimatu. Stejná skupina se setkala znovu v roce 1985 na Vědecké konferenci v rakouském Villachu a v roce 1987 uspořádala dva semináře k dalšímu výzkumu příčin i důsledků klimatických změn. To vedlo až ke vzniku mezivládního vědeckého poradenského orgánu IPCC v roce 1988.

Zdroje:

1988 – Vznik IPCC

Světová meteorologická organizace (WMO) a Program OSN pro životní prostředí (UNEP) zakládají Mezivládní panel pro změny klimatu (IPCC). Tento vědecký panel od té doby vydává každých pět let souhrnnou hodnotící zprávu, která obsahuje přehled nových poznatků v problematice změn klimatu (a souvisejících technických i socioekonomických odvětvích) a jejich potenciálních dopadech, a navrhuje možná adaptační a mitigační opatření. S každým reportem vychází shrnutí pro tvůrce politik (Summary for Policymakers, SPM), které shrnuje obsah reportu a má sloužit jako podpora politiků pro tvorbu legislativy řešící problém změn klimatu. Jejich přesná znění se schvalují konsenzuálně zástupci vlád zapojených zemí (cca 120 zástupců).

Zdroje:

1992 – Konference OSN o životním prostředí a rozvoji (Summit Země) a Rámcová úmluva OSN o změně klimatu (UNFCCC)

Setkání zástupců 172 států světa v Rio de Janeiru s cílem dohodnout se na principech udržitelného rozvoje. Jako výstupy setkání vznikly tři důležité dokumenty: Úmluva o biologické rozmanitosti, Úmluva o boji proti desertifikaci a pro úsilí ochrany klimatu a dodnes klíčová Rámcová úmluva o změně klimatu – UNFCCC.

UNFCCC je mnohostranná dohoda o ochraně klimatického systému Země a omezení globálního oteplování, která byla přijata v červnu 1992 a vstoupila v platnost v březnu 1994. Dohody se účastní 197 států, které mají shodu na nutnosti řešit klimatické změny a na základě toho přijímají povinnost inventarizovat své emise a účastnit se každoročních konferencí (COP). Úmluva platí doposud.

Zdroje:

1997 – Kjótský protokol

Kjótský protokol byl přijat na třetí konferenci (COP3) států účastnících se Rámcové úmluvy UNFCCC o změně klimatu. Rozvinuté průmyslové země se v něm zavázaly do roku 2012 snížit emise skleníkových plynů v průměru o 4,2 % oproti emisím v roce 1990, konkrétní cíle jednotlivých zemí se však lišily. Na jednání v Doha (Katar) bylo domluveno návazné snižování emisí v letech 2012–2020 s novými závazky pro jednotlivé země, dohoda z Doha však byla nahrazena tzv. Pařížskou dohodou, přijatou v roce 2015 na konferenci COP 21 Paříži.

Kjótský protokol vstoupil v platnost v únoru 2005 a ratifikovalo ho 192 zemí a v té době patnáctičlenná Evropská Unie, nicméně nerozvinuté země, jako Čína, nebo Indie neměly v rámci Kjótského protokolu závazky ke snižování emisí. USA Kjótský protokol podepsaly, ale odmítly jej ratifikovat s tím, že by poškodil jejich hospodářství, Kanada od protokolu odstoupila v roce 2011. Závazky ke snížení emisí se tak týkaly jen 36 zemí a téměř všechny tyto země své závazky snižování emisí naplnily. Přesto světové emise byly v roce 2010 o 32 % vyšší než v roce 1990, především kvůli nárůstu emisí v zemích jako Čína či Indie, které se v Kjótském protokolu k žádným snížením nezavázaly.

Zdroje:

Srovnání typů mitigačních opatření

Porovnání různých typů mitigačních opatření ukazuje výhody a nevýhody uhlíkové daně a systémů pro obchodování s emisemi.

2005 – Systém EU obchodování s emisemi (EU ETS)

Systém pro obchodování s emisními povolenkami je podobně jako uhlíková daň nástrojem, který umožňuje ekonomicky postihnout aktivity, které vypouštějí emise skleníkových plynů. Velcí emitenti mají povinnost nakoupit odpovídají množství povolenek, přičemž celkové množství emisních povolenek je stanoveno vládou a firmy s nimi mohou volně obchodovat. Množství povolenek je postupně snižováno, čímž se zajišťuje snižování celkových emisí a zároveň je tak ovlivňována poptávka a tržní cena emisních povolenek. EU ETS byl prvním zavedeným systémem obchodování s emisemi na světě, začal být uplatňován v roce 2005 s cílem podpořit snižování emisí skleníkových plynů ekonomicky účinným způsobem.

V letech 2013–2020 se obchodování s povolenkami účastnilo více než 11 000 firem. Patří mezi ně elektrárny a spalovací zařízení s výkonem nad 20 MW, rafinérie, koksovny, železárny a ocelárny, cementárny, výrobci skla, keramiky a cihel, celulózky a papírny, výrobci hliníku a chemický průmysl. Systém EU ETS pokrývá 45 % všech emisí oxidu uhličitého v EU.

V roce 2020 proběhla reforma, která řeší například přebytek povolenek a snižující se motivaci k investování do čistých technologií. Od roku 2021 navrhuje Evropská komise udělat mnohé změny (např. revizi bezplatného přidělování povolenek) a zavést podpůrné mechanismy – Fond inovací a Modernizační fond.

Zdroje:

2010 – Zelený klimatický fond (GCF)

V roce 2010 vznikl mezinárodní fond, jehož smyslem je financování klimatických opatření v průmyslově méně rozvinutých zemích světa. Fond je součástí klimatické politiky zavazující průmyslově rozvinuté země přispívat finance na klimatická opatření v ostatních částech světa. V roce 2020 fond disponoval přibližně 100 miliardami dolarů. Sídlo fondu je v Jižní Koreji.

Zdroje:

2015 – Pařížská dohoda

Pařížská dohoda byla sjednána v prosinci 2015 v Paříži a je to podobně jako Kjótský protokol právně závazná mezinárodní dohoda, která je součástí Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu (UNFCCC). Pařížská dohoda deklaruje následující cíle:

  • Udržení nárůstu průměrné globální teploty výrazně pod hranicí 2 °C oproti hodnotám před průmyslovou revolucí a úsilí o to, aby nárůst teploty nepřekročil hranici 1,5 °C oproti hodnotám před průmyslovou revolucí.
  • Zvyšování schopnosti přizpůsobit se nepříznivým dopadům změny klimatu a posilování odolnosti vůči změně klimatu a nízkoemisního rozvoje způsobem, který neohrozí produkci potravin.
  • Sladění finančních toků s nízkoemisním rozvojem odolným vůči změně klimatu.

Tato dohoda, kterou dosud podepsalo 195 zemí, v roce 2020 nahradila nynější kjótský protokol z roku 1997. USA od Pařížské dohody odstoupily 4. listopadu 2020 na základě jednání bývalého prezidenta D. Trumpa, nicméně nastupující prezident Joe Biden USA k dohodě znovu připojil v den svého nástupu do funkce, 20. ledna 2021.

Evropský parlament dohodu schválil 4. října 2016 a k 5. říjnu se podařilo dosáhnout cíle, aby dohodu ratifikovalo 55 zemí, které se celkově podílejí na více než 55 procentech emisí skleníkových plynů světa. Dohoda z Paříže je takzvanou smíšenou dohodou, některé její prvky jsou v odpovědnosti celé EU, za jiné odpovídají členské státy unie.

Dohoda zavazuje členské státy ke stanovení a dodržení tzv. národních závazků (NDC, Nationally determined targets) ke snižování emisí skleníkových plynů a stanovuje proces, kterým budou národní závazky sledovány a vyhodnocovány. V článku 6. dohoda uznává důležitost spolupráce a tržních mechanismů ke snižování emisí, nicméně jejich konkrétní podoba je předmětem dalších jednání.

Zdroje:

Ekosystémové body zlomu

Při oteplení vyšším než určitá mez dojde pravděpodobně ke kolapsům ekosystémů. Pro mnoho velkých ekosystémů leží tato hranice okolo oteplení o 2-3 °C, korálové útesy nepřežijí oteplení vyšší než 1,5°C.

2018 – IPCC 1.5 – Zvláštní zpráva IPCC ke globálnímu oteplení o 1,5 °C

Na základě výzvy z COP21 v Paříži byla IPCC vypracována zpráva, která se zaměřuje na dopady oteplení o více než 1,5 °C a na scénáře snižování emisí skleníkových plynů, které budou směřovat ke splnění cíle 1,5 °C. Tuto zprávu vydal IPCC 8. října 2018. Zpráva byla připravena 91 autory ze 40 zemí a její obsah je podložen více než 6000 vědeckými odkazy.

Zpráva uvádí několik významných výsledků:

  • Dosud vypuštěné emise zatím nepovedou k oteplení vyššímu než o 1,5 °C.
  • Negativní dopady oteplení o 2 °C či více by byly výrazně vyšší, než při oteplení o 1,5 °C.
  • Emisní scénáře, které omezí oteplení na 1,5 °C, vyžadují snížení emisí skleníkových plynů na polovinu do roku 2030 a dosažení uhlíkové neutrality do roku 2050.

Zdroje:

2020 – Zelená dohoda pro Evropu

Zelená dohoda pro Evropu (European Green Deal) je balíček opatření Evropské komise představený v prosinci 2019 jako cesta k transformaci evropské ekonomiky tak, aby byla dlouhodobě ekologicky udržitelná. Návrh obsahuje snižování emisí, investice do vědy a inovací a další kroky k přechodu k bezuhlíkové ekonomice a klade si za cíl začlenit do právních předpisů závazek, aby Evropská Unie byla v roce 2050 byla uhlíkově neutrální.

V tomto plánu jsou uvedeny potřebné investice a dostupné finanční nástroje. Rovněž je v něm vysvětleno, jak zajistit spravedlivou a inkluzivní transformaci. EU se chce do roku 2050 stát klimaticky neutrálním územím. Za tímto účelem Komise předložila návrh evropského právního rámce pro klima, čímž má tento politický závazek získat také právní závaznost.

K dosažení tohoto cíle bude nutné přijmout náležitá opatření ve všech odvětvích hospodářství:

  • investovat do technologií šetrných k životnímu prostředí
  • podporovat průmysl ve vývoji inovací
  • zavádět čistší, levnější a zdravější formy soukromé a veřejné dopravy
  • dekarbonizovat odvětví energetiky
  • zajistit vyšší energetickou účinnost budov
  • spolupracovat s mezinárodními partnery na zlepšení celosvětových norem v oblasti životního prostředí.

EU bude rovněž poskytovat finanční podporu a technickou pomoc těm, které přechod na zelenou ekonomiku nejvíce zasáhne. Jde o tzv. mechanismus pro spravedlivou transformaci. Ten má v období 2021–2027 přispět k mobilizaci nejméně 100 miliard eur v nejvíce postižených regionech.

Zdroje: