Jaký přínos pro les v časech klimatické změny může mít lesní certifikace?

Les, kde člověk přírodě do ničeho nezasahuje, má obdivuhodnou schopnost vyrovnat se s nejrůznějšími událostmi i dlouhodobými změnami – požáry, suchem, vichřicí, ochlazením i oteplením, zvládne i přemnožené škůdce. Většina lesů v Česku se však hospodářsky využívá a určitě bychom v tom rádi pokračovali i dál. Aby to bylo v době měnících se klimatických podmínek a ubývání biodiverzity možné, potřebujeme mít k dispozici různé nástroje, jež podpoří přirozenou adaptabilitu lesů a pomohou jim tyto změny zvládnout. Kromě kvalitní legislativy, v níž se budou probíhající změny odrážet, mohou být užitečné i lesní certifikace podporující hospodaření blízké přírodě.

Co je certifikace a k čemu slouží?

Certifikační systémy fungují v mnoha oblastech hospodářství. Dávají záruku, že konkrétní výrobek (či služba) splňuje určitý standard, a často také definují pravidla pro životní cyklus tohoto produktu – od jeho výroby přes distribuci a prodej až po recyklaci.

Pokud je například určitý produkt (řekněme polička na stěnu nebo toaletní papír) vyroben ze dřeva, které splňuje podmínky jednoho ze systémů certifikace lesů, je označen příslušným logem. Zákazník se pak prostřednictvím tohoto loga dozvídá, jak a z čeho byl produkt vyroben – třeba, že dřevo nepochází z chráněného pralesa, že s ním není spojena žádná dětská práce či drancování krajiny – a může mu na základě této informace dát přednost před jiným, protože danou věc považuje za udržitelnější, je více v souladu s jeho životními hodnotami a podobně. Na výrobce či prodejce tak certifikační značka na jedné straně často klade vyšší nároky, zároveň však pro něj může znamenat i zákaznickou preferenci a konkurenční výhodu na trhu. Nutným předpokladem ovšem je, že se zákazníci ve zkratkách a symbolech alespoň trochu orientují a dokáží rozlišit, které logo je skutečně puncem kvality či podporuje udržitelnost a které slouží spíše marketingovým účelům, případně jde přímo o greenwashing.

Udržitelnost je dnes velmi často skloňovaným pojmem i v byznysu: banky stále více zvažují udržitelnost investic (tedy i úvěrů, které firmám či fyzickým osobám poskytují), pojišťovny zase řeší, co pojistit a za jakých podmínek. Platí to také o lesích – i ty jsou majetkem, do něhož se dá investovat, který může přinést zisk či naopak významně ztratit na hodnotě, také zde existuje řada rizik, o jejichž zmírnění má smysl usilovat. Kvalitní certifikační značka tak může být důležitým vodítkem i při rozhodování v byznysu, ať už jde o velké odběratele dřeva či papíru nebo třeba už zmíněné pojišťovny či banky: u lesa, kde díky certifikátu víme, že se v něm hospodaří přírodě blízkým způsobem, jsou obvykle ekonomická rizika nižší, protože je odolnější a lépe zvládá různé kalamity a živelní události, a zároveň se snáze adaptuje i na pomalé, dlouhodobě probíhající změny (jako je změna klimatu).

Jak je to s certifikacemi lesů v Česku?

V Česku jsou dnes zastoupeny dva různě náročné certifikační systémy pro lesní hospodaření a následné zpracování dřeva:

Oba standardy se používají i v mnoha dalších zemích světa.¹ Hlavní rozdíl mezi nimi spočívá v tom, na co všechno se vztahují jejich požadavky a nakolik jsou konkrétní: zatímco FSC striktně vymezuje, jak se smí v lese hospodařit a jak ne, formulace PEFC jsou většinou více obecné (což sice teoreticky může zvýšit jejich aplikovatelnost, ale také nabízí větší prostor pro různé interpretace) a zpravidla nevyžadují od lesního hospodáře více než aktuální platná legislativa v dané zemi (viz příklady v další kapitole).²

Společným jmenovatelem obou certifikačních systémů je deklarovaný důraz na udržitelnost a podporu přírodě blízkého hospodaření. Otázkou nicméně zůstává, nakolik je něčeho takového možné dosáhnout pomocí standardu, jehož požadavky významně nepřekračují rámec stávajících zákonů (PEFC). V Česku vznikla velká část této legislativy před mnoha desetiletími a za jiných (relativně stabilních) klimatických podmínek. Od té doby neprošla zásadními proměnami, a z hlediska udržitelnosti tak dnes postrádá velmi potřebnou flexibilitu. Proto je vzhledem k rychlému šíření kůrovce v posledních letech, pokračujícímu globálnímu oteplování a celkově špatné kondici našich lesů alarmující, jak málo je v Česku zastoupen náročný certifikační standard FSC.

Jak může certifikace FSC podpořit zdraví a odolnost lesa?

Grafika ukazuje některé důležité principy v lesním hospodaření, které podporují zdraví a odolnost lesa – jeho schopnost přizpůsobovat se měnícím se podmínkám (například adaptovat se na růst průměrné roční teploty či změny v rozložení srážek v průběhu roku) a tedy jeho schopnost přežít. Zaměřuje se hlavně na Česko, kde především potřebujeme změnit dosud převažující pěstební a těžební postupy. Tedy například omezit holosečné kácení a odstraňování veškerých těžebních zbytků z lesa a ustoupit od „plantáží“, na kterých se pěstuje pouze jeden typ dřeviny a všechny stromy jsou stejného stáří (všechny jsou vysazovány ve stejnou dobu). V Česku nepotřebujeme mít mnohem více lesů (a snažit se zalesňovat nelesní plochy, v tom ostatně narážíme i na územní limity), potřebujeme hlavně jiné lesy – rozmanitější druhově, věkově i prostorově. Zjednodušeně řečeno: místo „lánu“ smrků (či jakýchkoli jiných dřevin vysazených bez ohledu na stanovištní podmínky jako monokultura) potřebujeme mít spíše pestrou lesní mozaiku. Nebo ještě jinak: spíše než změnu kvantity (sázíme nové a nové stromy) potřebujeme změnu kvality (postupnou, citlivou „přestavbu“ stávajících lesů, v kontextu krajiny jako celku).

Certifikační standard FSC se věnuje všem bodům uvedeným v grafice a jasně specifikuje požadavky, které s nimi souvisejí. Výjimkou je regulace stavů zvěře, ta však vyžaduje legislativní změny a možnosti závazků vlastníka jsou v tomto ohledu spíše omezené. Systém PEFC zůstává vágnější – nespecifické jsou například mnohé požadavky na péči o půdu, odtokové poměry, ponechání mrtvého dřeva v lese, podporu biodiverzity, použití pesticidů, vápnění a hnojení a řada dalších. Často přitom jde o činnosti, jež hrají v dlouhodobé udržitelnosti lesního hospodaření důležitou roli.

Následující text přináší krátké shrnutí jednotlivých postupů a některé s nimi související požadavky FSC. Více podrobností, stejně jako detailní srovnání certifikačních systémů PEFC a FSC, lze najít v odborné studii publikované v rámci Platformy pro krajinu.³

Pěstební postupy

Těžební postupy

Další faktory

• Ochrana před toxickými látkami – zákaz použití některých pesticidů, přesně definovány podmínky pro výjimky
• Regulace vápnění a hnojení – zákaz vápnění, výrazně omezeno hnojení (vlastník nesmí hnojit kvůli většímu výnosu)
• Řízení odtokových poměrů – vyžadováno zajištění podmínek pro návrat vodních toků k přírodní podobě a snižování nepříznivých efektů odvodňovacích staveb
• Ochrana před invazními a nepůvodními druhy – stanovena jasná pravidla pro použití introdukovaných dřevin a jejich maximální procentuální zastoupení v lese
• Prevence nelegální těžby – v ČR spíše okrajové téma, mezinárodní verze FSC se jím však zabývá, protože v řadě zemí světa představuje nelegální těžba problém

Regulace stavů zvěře

Jaké problémy spojené s certifikacemi je ještě třeba řešit?

Příklady opatření uvedené v předchozí kapitole naznačují, že komplexní a dostatečně náročný certifikační standard může významně přispět k větší pestrosti a zdraví lesa a tím podpořit jeho schopnost přizpůsobovat se rychle měnícím podmínkám, tedy i změnám klimatu. Právě tato dynamika a neustálá proměnlivost lesa je základem jeho dlouhodobé stability.⁵ Zároveň takový les dokáže plnit všechny své funkce, tlumit dopady klimatické změny a podstatnou měrou přispívat i k její mitigaci – díky své sekvestrační schopnosti totiž funguje jako důležité úložiště uhlíku. Více než polovina veškerých zásob uhlíku v půdě a vegetaci na Zemi (přes 650 miliard tun) se nachází právě v lesích.⁶

Některé otázky bude nicméně ještě třeba dále řešit. Například dodržování všech požadavků FSC vyžaduje vedení podrobné dokumentace a důsledkem je značná administrativní náročnost. To může být zátěží zejména pro menší vlastníky – a těch je v ČR hodně,⁷ především v krajích jako Vysočina, který v důsledku přemnožení kůrovce přišel o velkou část svých lesů. Je proto pozitivní, že současná verze standardu z roku 2013 částečně tento problém řeší pomocí rozdělení lesů na velké a malé (do 500 hektarů)⁸: na malé lesy se některá pravidla nevztahují, což jejich vlastníkům část administrativní zátěže ubírá. Další zjednodušení pro menší vlastníky – včetně měst a obcí – představuje tzv. skupinová certifikace: na skupinu se pak pohlíží jako na jeden subjekt, což přináší i další výhody, například nižší náklady na certifikační audit.

Další otázkou spojenou s certifikacemi je míra dodržování definovaných pravidel přímo v lese. Ani sebelepší standard nedává sám o sobě záruku, že bude skutečně aplikován a dodržován přesně tak, jak byl napsán. V tomto ohledu je klíčová pravidelnost a nezávislost auditů posuzujících splnění požadavků. S tím souvisí také nutnost jasně definovat pravidla pro auditorskou roli a rigorózní proces vyžadující odebrání či pozastavení certifikační značky v případě, že byly zjištěny závažné neshody a ve stanovené době nedošlo k jejich nápravě. Bez takovéto nezávislé kontroly ztrácí standard svou sílu.⁹ Ani jinak přísná certifikace FSC jasná pravidla pro auditorskou roli zatím stanovena nemá a v ČR jsou dnes pouze dvě firmy, které tyto audity provádějí.¹⁰

Aby mohly být certifikační standardy pro les skutečným přínosem, je proto nutné se kromě snahy co nejvíce zvýšit plochu certifikovaných lesů také zaměřit na reálné dodržování pravidel v lesích, které už certifikované jsou, a jednoznačně se distancovat od jakýchkoliv praktik, které vedou k porušování závazků. Dosavadní fokus na plochu („chceme mít více certifikovaných lesů“) je pochopitelný a v principu správný, ale skrývá v sobě také potenciální riziko kompromisů či nedostatečné kontroly plnění požadavků. Součástí standardu proto musí být mechanismy, které toto riziko efektivně minimalizují. Ani v případě FSC (verze 2013)¹¹ tomu tak zatím není a standard zůstává někde napůl cesty: nedostatky sice dělí na velké a malé a konstatuje, že při velkém nedostatku nemůže být certifikát vydán (pokud se nedostatek objeví po vydání certifikátu, má být do 3 měsíců napraven, jinak je platnost certifikátu pozastavena), formulace v této části jsou však dost nekonkrétní: „trvá delší dobu“, „je prostorově rozšířený“ apod.

Protože dřevo je také exportovanou a importovanou surovinou, na udržitelnost a transparentnost postupů spojených s lesním hospodařením, těžbou a přepravou dříví má vliv i vzájemná spolupráce mezi dovážející a vyvážející zemí. Pokud v exportující zemi dobře nefunguje vymahatelnost práva, případně nejsou k dispozici kvalitní monitorovací nástroje (a stát tedy nemá jasnou představu, co se v lesích děje) nebo pokud dovážející země nereguluje, jaké dřevo se smí na jejím trhu objevit a prodat, může kvalitní certifikace typu FSC roli státu alespoň částečně nahradit. Ani v České republice by nicméně zaměření na větší podporu těchto dobrovolných závazků (jakkoli je žádoucí) nemělo být příčinou k oddalování důkladné revize stávající legislativy.

Závěr

Lesy v Česku (a v širším smyslu celá krajina) ze všeho nejvíc potřebují citlivý management. Někdy dát prostor přirozené sukcesi, jindy více zasáhnout a „vychovávat“. V každém případě však usilovat o co největší variabilitu a také věnovat lesům každodenní, dlouhodobou péči podporující všechny jejich funkce a beroucí v potaz specifika v dané lokalitě a charakter probíhajících změn. Vše tu pouze na přírodě ponechat nemůžeme, lesy potřebujeme využívat – dřevo nepochybně zůstane perspektivní surovinou i do budoucna a své využití bude nadále nacházet v nábytkářství, stavebnictví a mnoha dalších oblastech. Produkční funkci lesů tedy určitě dává smysl zachovat. Zároveň však s ohledem na jejich zhoršující se kondici a očekávané další oteplování planety stále naléhavěji do popředí vystupují i jiné otázky: Jak čistý vzduch tu v budoucnu chceme dýchat, jak čistou vodu pít? Jak zabráníme degradaci a erozi půdy v krajině bez lesů? Jak posílíme sekvestrační potenciál lesů, aby ukládaly více uhlíku do dřeva a půdy? Kam se půjdeme zchladit v horkém dni, kam vyrazíme s dětmi na houby? Budeme se v krajině bez lesů vůbec cítit „doma“?

Komplexní certifikační standardy typu FSC takovýto management lesů (s ohledem na mimoprodukční funkce a s přesahy do okolní krajiny) rozhodně podporují. Mezi hlavní výhody FSC patří právě důraz na krajinné návaznosti a akcent na pestrost – ta je totiž klíčovým předpokladem zdraví lesa a jeho odolnosti vůči škůdcům i nepřízni podmínek a zároveň něčím, co dnes v našich intenzivně obhosposdařovaných lesích velice chybí.

Úkolem státu je převzít iniciativu, a to hned ve dvou oblastech: na jedné straně aktivně tvořit legislativní prostředí, které bude klást výrazně vyšší nároky na lesní hospodaření, na straně druhé co nejvíce motivovat vlastníky lesů k dobrovolným závazkům, jako jsou právě lesní certifikace typu FSC, a vysvětlovat výhody, jež mohou tyto závazky přinést (včetně ekonomických, z dlouhodobého pohledu) – lesům i vlastníkům samotným.

Část práce ovšem zůstává i na organizacích, které za těmito užitečnými nástroji stojí: standardy bude nutné dále zjednodušovat, vylepšovat a také usilovat o co nejdůslednější kontrolu dodržování všech stanovených pravidel. Především by pak stát, ale i firmy kladoucí důraz na udržitelnost měly mnohem více úsilí napřít směrem k informování a vzdělávání veřejnosti, protože jsou to především zákazníci, kdo kupuje dřevo jako materiál i nejrůznější výrobky z něj a kdo zásadně ovlivňuje chování trhu – a volba certifikovaného, udržitelného produktu se neobejde bez alespoň základní zákaznické gramotnosti či orientace v této oblasti. Je ke škodě všech, že tato gramotnost zůstává v Česku zatím nízká – podobný problém se ostatně týká i jiných typů certifikací (a jejich výhod), například v ekologickém zemědělství.

Zdroje a poznámky