Jakou ekonomickou hodnotu má příroda?

Navzdory všemu, co přináší moderní civilizace, zůstává člověk zcela závislý na přírodním světě. Intenzivně (a jaksi samozřejmě) využíváme přírodní zdroje k udržování a dalšímu zvyšování životní úrovně, aniž bychom si tuto svou základní závislost plně uvědomovali. A domýšleli důsledky, které pro nás z chudnutí živého světa plynou – nejen v oblasti zdraví a kvality života (kde je to často intuitivní), ale například i z hlediska fungování ekonomiky a dlouhodobé stability.

Co je přírodní kapitál a jaká rizika jsou s ním spojena?

V České republice (ale platí to i v evropském měřítku) žije dnes většina lidí ve městě¹ a přírodu často vnímáme především jako místo, které je krásné a kde se dá příjemně trávit volný čas. Mít kam vyrazit na procházku, za sportem nebo mít chalupu s pěkným okolím, kde je ticho a klid. Když pak mluvíme o potřebě chránit přírodu nebo starat se o krajinu, mnohdy je za tím naše snaha (či alespoň přání) uchovat toto hezké a příjemné místo k životu i pro další generace.

Kromě toho má však přírodní svět i obrovskou hodnotu ekonomickou a je klíčovou podmínkou naší hospodářské prosperity. Podle Světového ekonomického fóra je na přírodě středně či velmi závislá více než polovina světového HDP.² Přesto si tuto svou závislost zatím uvědomujeme jen velmi málo: nějak ji měřilo či prověřovalo méně než 1 % firem – a pouze 5 % společností analyzovalo, jaké dopady na přírodu má jejich činnost.³

V posledních letech, zvláště po mezinárodním summitu o biodiverzitě v roce 2022 (COP15 v Montrealu), se nicméně o této provázanosti mezi přírodou a ekonomikou začíná mluvit více. Používá se pojem přírodní kapitál, který zdůrazňuje právě ekonomickou hodnotu přírody: nepřeberné množství přírodních zdrojů, které využíváme a bez nichž bychom se často neobešli. Tato zásadní důležitost přírodního kapitálu pro společnost totiž mimo jiné znamená, že jeho degradace s sebou přináší i významná rizika pro ekonomiku a další rozvoj.

Příkladem může být třeba zhoršování kvality půdy. Její úrodnost klesá – v důsledku eroze, nepoužívání statkových hnojiv a nadměrného odstraňování biomasy totiž významně ubývá organické hmoty v půdě^{4 5}. A spolu s tím se snižuje i schopnost půdy zadržovat vodu: ta se z ní ztrácí rychleji než z půdy zdravé – a v české a moravské krajině je to čím dál více vidět. Kvůli klesající kvalitě půdy se zemědělcům a na ně navázanému potravinářskému průmyslu a prodejcům potravin výrazně zvyšují náklady a zároveň snižuje zisk. Negativně se to pochopitelně promítá i do cen pro spotřebitele. Jde o problém, který je velmi aktuální⁴ a v dalších dekádách bude s velkou pravděpodobností nabývat na závažnosti.

Jinou ukázkou narušení dynamické přírodní rovnováhy v důsledku aktivity člověka, která měla velké ekonomické a sociální dopady, byl dramatický pokles v populaci indických supů a následné rozšíření vztekliny v zemi. Supi se v tamější krajině dříve starali o rychlou likvidaci uhynulých kusů skotu. Když však začali indičtí farmáři pro své chovy používat určitý typ léků proti zánětům, ukázalo se, že látky obsažené v lécích jsou pro supy smrtelné. Úbytek těchto velkých ptáků vedl k tomu, že rozkládající se těla dobytka zůstávala dlouhé dny na místě, což způsobilo rychlé přemnožení divokých psů a ti pak rozšířili vzteklinu, jež přivodila smrt tisícům Indů. Odhadovaná škoda: okolo 30 miliard dolarů.⁶

Třetím příkladem obrovské ztráty přírodního kapitálu jsou dopady spojené s bezprecedentním rozšířením kůrovce, k němuž došlo v posledních letech v Česku. Pokračující změna klimatu stále víc oslabuje zdejší lesy, které v důsledku nevhodných pěstebních postupů z minulosti (především vysazování stejnověkých smrkových monokultur) a zhoršujícího se stavu lesní půdy nejsou v dobré kondici, což se pak promítá i do jejich schopnosti přizpůsobovat se měnícím se podmínkám a bránit se škůdcům. Kromě velmi nápadných krajinných změn v našem regionu má tato situace navíc i dalekosáhlý ekonomický dopad na vlastníky lesů: ti museli kůrovcové dřevo kvůli přebytku prodat hluboko pod cenou a mnohým z nich zůstal de facto holý pozemek, z něhož dlouho nebudou mít žádný zisk a který pro ně naopak znamená další nemalé náklady, pokud na něm chtějí les obnovit. Takto velké změny v lesích pochopitelně dlouhodobě ovlivní i dřevozpracující průmysl, energetiku využívající biomasu a další odvětví – bude trvat celá desetiletí, než stromky znovu vysazené na holinách dosáhnou mýtního věku. Navíc s tím, jak oteplování planety pokračuje, budou přetrvávat také podmínky vhodné pro šíření kůrovce, a nemáme tak jistotu, že i když se nám podaří současnou situaci dostat pod kontrolu, nebude se něco podobného opakovat v dalších letech.

Přírodní kapitál tedy má i významnou ekonomickou hodnotu, a přestože může být někdy obtížné ji jednoduše vyčíslit penězi, v hospodářské prosperitě hraje tento kapitál jednoznačně klíčovou roli. Kromě zhoršení kvality života (a často obrovských dopadů na celý ekosystém) jsou s jeho ztrátou spojena i vysoká finanční a investiční rizika.

Přírodní kapitál je něčím, co využíváme, ale neprodukujeme. Část z něj je obnovitelná (např. populace ryb v mořích, jež se mohou při snížení intenzity rybolovu znovu rozrůst, nebo vykácené plochy lesa, které lze znovu osázet), část je neobnovitelná (např. rudné suroviny – těch je na planetě pouze omezené množství).

I obnovitelnost přírodního kapitálu je nicméně relativní – aby se něco mohlo obnovit, musí pro to existovat vhodné podmínky (třeba prales v oblasti s nedostatkem srážek už znovu nevyroste⁷) a navíc tento proces obnovy často trvá velice dlouho (jeden centimetr půdy odplavené v důsledku eroze se obnoví za desítky až stovky let, v závislosti na místních podmínkách).⁴ V kontextu dvou velkých krizí, kterým je živý svět na Zemi aktuálně vystaven, tj. změny klimatu a rychlého ubývání biodiverzity, má tedy tato schopnost obnovy přírodního kapitálu své limity a neměli bychom ji považovat za něco samozřejmého.

Jaké změny jsou potřeba a jaké nástroje máme k dispozici?

Nejdůležitější změnou, kterou dnes nutně potřebujeme, je změnit způsob, jak o přírodě přemýšlíme. Do jaké míry jsme schopni dohlédnout její provázanost s ekonomickým růstem a kvalitou našeho života? Umíme rozlišovat mezi hodnotou a cenou? Jsme si vědomi, jaká rizika jsou s ohrožením přírodního kapitálu spojena, a víme, jak jim předcházet? Jak moc dokážeme vnímat, že tento kapitál je tím větší (bohatší), čím je pestřejší, a že míra pestrosti je zároveň určující pro to, zda bude příroda schopna se přizpůsobit nejrůznějším změnám (nejen těm klimatickým) – a tedy dokáže přežít?⁸

Samotná změna myšlení ale pochopitelně nestačí – potřebujeme také najít způsoby, jak ji postupně převést do praxe. K dispozici jsou hlavně tyto dva typy nástrojů:

• regulační (zákony, vyhlášky apod.) – vymezující, co se smí a co ne
• tržní (např. daňové nebo certifikační systémy) – finančně či jinak motivující různé subjekty k tomu brát na přírodu větší ohled

Konkrétně se to dá ukázat třeba na příkladu lesů, jež tvoří významnou část přírodního kapitálu na naší planetě (a současně, jak už bylo zmíněno v předchozí kapitole, je to příklad velmi relevantní i pro Českou republiku). Lesy jsou dnes ve světě s osmi miliardami lidí, rychle mizející biodiverzitou a pokračující klimatickou změnou pod značným tlakem a nemají dostatek času se na tyto rychlé změny podmínek adaptovat. Přitom jsou pro člověka i přírodu důležité z mnoha důvodů a jejich hodnota se ani zdaleka nerovná tržní ceně dříví.

Zaostřeno na Česko: ačkoli si čím dál víc lidí uvědomuje, že se s našimi lesy něco děje (ostatně jde o patrně nejviditelnější projev klimatické změny v našem regionu), k velké proměně přístupu k lesnímu hospodaření u nás zatím nedošlo. Lesy v Česku nejsou významné společenské ani politické téma a mají málo pozornosti médií. Je klíčové, aby se to brzy změnilo a abychom kromě obecných úvah (či nářků) hlavně začali řešit praktické kroky, které stav našich lesů zlepší. To se ovšem zdaleka netýká pouze lesních hospodářů a vlastníků – důležitost tohoto tématu můžeme každý podtrhnout už svým rozhodováním: jako občané, zákazníci nebo jako voliči. Nejspíš budeme dál chtít kupovat dřevo a výrobky z něj, nadále budeme chtít lesy využívat k rekreaci, po politicích ve své obci či regionu můžeme žádat, aby péči o lesy zařadili mezi své priority, na celostátní úrovni se dá apelovat například na reformu lesního zákona. Významně mohou tématu pomoci také novináři – je třeba o něm mnohem víc mluvit a psát. A dělat to dlouhodobě: ne až ve chvíli, kdy hoří les v národním parku. Vícegenerační projekty celospolečenského významu (a jedním z nich lesy rozhodně jsou) vyžadují dlouhodobou celospolečenskou pozornost. Nestačí pouze vysadit stromy v rámci nějaké akce či iniciativy (která navíc mnohdy cílí primárně na dobrý pocit pro účastníky) – les, a v širším smyslu krajina jako celek, potřebuje spíše citlivou, zato však kontinuální, každodenní péči.

Ke zdravým a odolným lesům ovšem nedospějeme jednoduše tím, že na jedné straně tu budeme mít více chráněných území či národních parků než dosud a na straně druhé budeme pokračovat ve smrkových či jiných monokulturních plantážích, ze kterých vytěžíme maximum. Potřebujeme spíše skloubit podporu všech funkcí lesa, produkčních i neprodukčních – hospodařit tak, aby v lese vůbec nějaké dřevo vyrostlo (a tedy se i později dalo těžit a následně dále zpracovávat). Tento cíl není nedosažitelný a i v Česku už máme dlouhou řadu příkladů, kde to v praxi funguje, někde dokonce už mnoho let.⁹ I v dalších lesích u nás bude ovšem nutné začít hospodařit jinak – podporovat v lese druhovou, věkovou i prostorovou pestrost a využívat co nejšetrnější pěstební i těžební postupy. Tedy: hospodařit takzvaně přírodě blízkým způsobem.

Toto přírodě blízké hospodaření v lese mohou významně podpořit oba výše uvedené nástroje: legislativa, konkrétně zákon o lesích (revidovat jej tak, aby stál na dlouhodobé strategii a zohledňoval klima, úbytek biodiverzity a další probíhající změny) a dobře nastavené certifikační či jiné tržní mechanismy – udržitelnější hospodaření v lesích totiž mohou vyžadovat například i firmy, odběratelé a spotřebitelé. A pochopitelně o něj mohou stát také samotní vlastníci, a to nejen jednotlivci, ale i města a obce, které nějaké lesy vlastní a pečují o ně (jednou z možností pro ně může být třeba rozhodnutí certifikovat les podle standardu FSC).

Co se týče legislativy, v Česku je dnes důkladná novelizace zákonů spojených s lesy (včetně navazujících předpisů), které budou klást vyšší nároky na přírodě blízké hospodaření a flexibilní přístup a které budou brát v úvahu změny klimatických podmínek a předpokládaný vývoj v dalších dekádách, velice potřebná. Týká se to například už zmíněného lesního zákona, ale i zákona o myslivosti či vytvoření legislativy, která vymezí pravidla a způsob kontroly státního hospodaření a stanoví jeho cíl a priority – téměř polovinu lesů u nás spravuje státní podnik Lesy České republiky a na jeho práci je třeba dohlížet, s důrazem na veřejné služby.

Potřebu mnoha změn na legislativní úrovni vnímá také Evropská unie a některé z nich se už připravují, v souladu s Lesní strategií EU do roku 2030. I přes snahy Evropské komise formulovat společné další směřování evropského lesnictví a vytvořit společný legislativní rámec však velká část práce zůstává na jednotlivých členských státech a neobejde se bez jejich vlastní iniciativy. Jinak to ani nejde – v různých částech Evropy vypadají lesy velmi odlišně (stačí porovnat například Řecko a Švédsko) a stejně tak se liší i jejich legislativa spojená s lesním hospodařením. České lesnictví má dlouhou tradici, na které může při své transformaci v době klimatické změny stavět. Bez dlouhodobé strategické podpory a pobídek ze strany státu se však neobejde.¹⁰ Týká se to především ministerstva zemědělství a ministerstva životního prostředí. A také státního podniku Lesy ČR.

Revize zákonů a vyhlášek jsou zároveň důležité i v tom, že je lze dobře provázat s dotačními a dalšími podpůrnými programy. Pro vlastníka to může být další motivace, aby se snažil v lese hospodařit jinak než dosud a preferoval přírodě blízké postupy, pokud to předtím nedělal. Jednou z možností, zejména pro drobné vlastníky, je koncept plateb za tzv. ekosystémové služby, který se začal využívat například ve Finsku a dalších evropských zemích:¹¹ stát platí vlastníkovi za to, že v lese hospodaří šetrně, případně jej k produkci dřeva vůbec nevyužívá – tedy do popředí vystupují právě mimoprodukční funkce lesa.¹²

Určitou slabinou podobně koncipovaných programů je omezenost prostředků, které mohou být ve státním rozpočtu na tyto účely vyčleněny, a také množství lesů v zemi v poměru k počtu obyvatel. Rozhodně by ale i v Česku šlo o vykročení dobrým směrem, neboť koncept plateb za ekosystémové služby je jednou z možností, jak vnímat (a ocenit) hodnotu lesa mnohem šířeji než jen jako cenu prodaného dřeva. Tento koncept ostatně podporuje i Evropská komise v již zmíněné lesnické strategii a má v plánu jej v Unii dál rozvíjet.

Jiným možným nástrojem, s nímž se do budoucna počítá a který propojuje regulace a trh, jsou tzv. uhlíkové certifikáty. S těmi budou vlastníci lesů (ale například i zemědělci) moci obchodovat, v principu podobně jako se dnes obchoduje na trzích s emisními povolenkami – rozdíl je v tom, že v případě uhlíkových certifikátů nepůjde o princip „znečišťovatel platí“, ale o zvýhodňování šetrného hospodaření. Ve zdravé, kvalitní půdě na poli či v lese je totiž uloženo více uhlíku než v půdě degradované, a citlivé nakládání s půdou tak kromě jiného přispívá i ke zmírňování klimatické změny. Dobrému hospodáři, který bude splňovat podmínky pro získání uhlíkového certifikátu, může tento nástroj přinést další potřebné finanční prostředky. Regulační rámec pro uhlíkové certifikáty je nicméně teprve ve fázi přípravy a jeho nastavení nebude snadné – podobně jako u jiných typů karbonových offsetů bude nutné řešit řadu otázek jako značnou nejistotu výsledků (jsou skutečně kompenzovány nějaké emise?), dvojí započítávání¹³ a další.

Dalším významným nástrojem na podporu přírodě blízkého hospodaření mohou být mezinárodní certifikační systémy jako FSC a další, které definují, co všechno musí být splněno, aby mohl vlastník své dřevo označit certifikačním logem jako důkaz kvality a šetrného přístupu k přírodě.

Zdroje a poznámky