Emise skleníkových plynů

V roce 2018 celý svět vypustil do atmosféry 51,2 miliard tun CO₂eq. Tato jednotka přepočítává množství různých skleníkových plynů na množství CO₂, které by mělo stejný příspěvek ke skleníkovému jevu. Například metan je 28× silnější skleníkový plyn než oxid uhličitý (při uvažovaném stoletém horizontu), tedy 1 tuna metanu představuje 28 tun CO₂eq.

Klimatická změna závisí na celkovém množství skleníkových plynů v atmosféře, při srovnávání jednotlivých zemí je však také vhodné vyjádření na obyvatele. Tím je možné porovnat, jak ke klimatické změně přispívají vzhledem k počtu obyvatel různě veliké státy.

V porovnání s celosvětovými emisemi se mohou zdát emise Česka zanedbatelné – v roce 2018 Česká republika vypustila 129 milionů tun CO₂eq. Pro relativní srovnávání s jinými státy je ale užitečné vyjádřit množství skleníkových plynů i v přepočtu na jednoho obyvatele – v takovém případě jsou emise na osobu v Česku dvakrát vyšší, než je celosvětový průměr.

Jednotlivá hospodářská odvětví přispívají ke klimatické změně v různé míře. Například v Česku je energetika (včetně tepláren) zodpovědná za téměř 40 % emisí skleníkových plynů, oproti tomu průmysl přispívá 20 %, doprava 16 % a zemědělství přibližně 7 %. Za téměř polovinu českých emisí (45 %) zodpovídá pouze několik desítek největších zdrojů (především elektráren a průmyslových závodů).

Podíl jednotlivých sektorů na emisích se liší jak v čase, tak napříč zeměmi. V Česku jsou relativně vyšší emise z energetiky oproti ostatním zemím kvůli vyššímu podílu uhelných elektráren a skutečnosti, že Česko je vývozcem elektřiny. Naopak emise ze zemědělství jsou v Česku relativně nižší, neboť některé potraviny dovážíme.

Globální oteplení je přibližně přímo úměrné celkovému množství emisí skleníkových plynů, které vypouštíme do atmosféry. Pro zastavení klimatické změny je tedy nutné přestat vypouštět skleníkové plyny a dosáhnout takzvané klimatické neutrality. Roli však nehraje pouze to, kdy skutečně snížíme množství vypouštěných plynů na nulu, ale také trajektorie, podle které toto snížení bude probíhat. Je velký rozdíl, pokud budeme až do roku 2050 vypouštět tolik emisí jako dnes, a pak náhle snížíme emise na nulu, nebo pokud je budeme snižovat rovnoměrně po celou dobu až do roku 2050 – první scénář by vedl přibližně k dvojnásobnému oteplení oproti druhému.

Množství emisí, které lze ještě vypustit, abychom nepřekročili určitou teplotní hranici, se označuje jako uhlíkový rozpočet. Cíl Pařížské dohody o udržení nárůstu teploty výrazně pod 2 °C lze tedy pomocí uhlíkového rozpočtu přeformulovat jako určité množství skleníkových plynů, které lidstvo ještě může vypustit, aby tohoto cíle dosáhlo.

Pro zastavení klimatické změny je nutné přestat vypouštět skleníkové plyny, neboli dosáhnout tzv. net-zero či klimatické neutrality. Výraz „net-zero“ můžeme přeložit jako „čistá nula“ a je tím myšleno, že daný stát či firma je klimaticky neutrální, tedy odstraňuje z atmosféry stejné množství skleníkových plynů jako do atmosféry vypouští. Tato situace je také označována jako klimatická neutralita nebo uhlíková neutralita s tím, že druhý z pojmů se většinou týká pouze oxidu uhličitého, nikoli všech skleníkových plynů. K dosažení uhlíkové neutrality se již přihlásily státy zodpovědné za téměř 90 % světových emisí oxidu uhličitého (k únoru 2022).

Podíl jednotlivých sektorů na emisích skleníkových plynů poskytuje užitečné vodítko pro zaměření mitigačních snah. Největších emisních úspor může Česko dosáhnout proměnou svého energetického mixu. Jednotlivci však také mohou přispět ke snížení emisí, například snížením energetické náročnosti svých domácností nebo omezením automobilové dopravy, případně také nižší konzumací masa a mléčných výrobků.

Emisní intenzita ekonomiky označuje množství skleníkových plynů vyprodukovaných na jednotku HDP a zpravidla se uvádí v gramech CO₂eq na jeden dolar. Emisní intenzity tak vedle emisí na osobu slouží jako další relativní vyjádření a často poskytují detailnější vhled do emisí jednotlivých zemí.

Hospodářsky rozvinutější země mají zpravidla méně emisně náročné ekonomiky, neboť služby tvoří větší podíl jejich hospodářství. Oproti tomu v rozvojových zemích tvoří větší podíl hospodářství emisně náročné sektory: zemědělství, průmysl a stavebnictví. Emisní intenzity ekonomik také vysvětlují, proč některé státy se srovnatelnými emisemi na osobu mohou mít velice odlišnou životní úroveň.